Hey There
ŠELTIE/SHELTIE nebo také SHETLAND SHEEP DOG.
To je pojmenování jednoho z nejmenších ovčáckých plemen.
Šeltie má v kohoutku 33 - 39 cm
Tohle plemeno pochází z Shetlandských ostrovů (Skotsko),
odtud také šeltie dostala své jméno.
Když jsem se rozhodovala, jakého psího parťáka si na dalších 10 - 20 let přivedu do svého života, vybírala jsem velmi pečlivě. Přechozích 13 let mě doprovázela Ria - fenka anglického kokršpaněla a já jsem věděla, že ona byla jediná na světě. Můj první životní parťák.
Nechtěla jsem znova kokršpaněla, jednak proto, abych mohla poznat další psí plemeno a také proto, aby Ria zůstala pro mě jediná.
Důležitá pro mě byla dlouhá srst. Mám citlivou pleť a sklon k ekzému a když se mi jehličky krátké srsti zapichují do kůže, svědí to a zůstává vyrážka. Dlouhá srst je jemnější a pokožku nedráždí. Kdysi v dětství mám diagnostikovanou alergii na srst, ale psí srst mě nedráždí, už vůbec ne jemná dlouhá.
Zároveň pro mě bylo důležité, aby srst byla nenáročná na úpravu a péči. Ideálně vůbec.
Také máme doma ještě malamuta a tak hlavně z praktických důvodů prostorové nenáročnosti (třeba při cestování) jsem chtěla plemeno malé.
Zároveň ale psa houževnatého, chytrého a vyrovnaného.
No a další důležitý bod - byla jsem prostě pohodlná a chtěla psa, který se snadno učí.
První dva body - teda velikost a srst splněno na 100%. Ty další, no posuďte sami podle mého vyprávění...
Po zralé úvaze a výběru si vezeme domů šeltii...
Během našeho dvouapůlletého soužití jsem zjistila následující:
Šeltie fakt štěká více než jiní psi.
Zvlášť, když se s pubertálním štěnětem vydáte na putování s koňmi s partou dalších lidí. Už jsem nevěděla co s ní. Stále jsem ji napomínala, snažila se štěkání usměrnit, protože bylo nepříjemné všem.
No a to mé "štěkání" po Týně, aby neštěkala se mým společníkům na cestě stalo snad ještě nepříjemnějším. Náš průvodce mě jednou dokonce rozbrečel, když mi vyčetl, že po ní pořád něco chci. Prý jestli takto štěkám i po dětech, to teda potěš...
Já, která si dává záležet na tom, aby moje děti i zvířata měla prostor pro své vyjádření, přistupuji k nim s respektem...
Jsem podle něj šílená matka...
Společně s neznámým prostředím, fyzickým vypětím a každý pohyb nebo zvuk, ticho, světlo nebo tma - vše doprovázeno Týniným neustávajícím štěkáním, to celé dohromady mě trošku rozhodilo. Slzy vzteku, lítosti i zoufalství musely ven. Tak jsem ho chudáka trochu vyděsila. Po zbytek cesty se ke mně choval opatrně, jako k pravému šílenci. To byl výlet :)
Snad se tam s Týnou jednou vrátím, aby Janko viděl, jak je teď Týna milá a přizpůsobivá parťačka do slunce i do deště.
To mé šílené napomínání a korigování jejího chování přežila ve zdraví....
O našem zmíněném putování si můžete přečíst ZDE, to ale zatím předbíhám.
Zpět ke štěkání - řešila jsem to i s Františkem Šustou (jeho knihy moc doporučuji, některé z nich si noví parťáci štěňátek odvezou od nás spolu se štěňátkem). Týna (i jiné šeltičky) si často v rozrušení ani neuvědomuje že štěká. Když má radost, štěká, když má strach, štěká, když si chce hrát, štěká... dokonce štěká i na televizi :) Každou výraznou emoci prostě doprovází štěkáním.
Víte, že se psem pracujete, učíte ho, socializujete, věnujete se mu, ale prostě štěká i když děti skáčou do bazénu. Bazén na zahradě rodičů jokožto nejlepší místo pro štěkání si Týna vybrala. No a ti rodiče přesně ví, jak byste to s tím psem měli udělat, aby neštěkal.
"Přece nejde všecko jen po dobrým, ten pes musí vědět, že něco udělal špatně"
Tento tlak ustát, to je heroický výkon a slušný osobnostní rozvoj.
Šeltie si totiž své štěkání ne vždy neuvědomuje, a proto se to někdy nedá odstranit hned. Prostě je třeba s tím počítat, alespoň nějaký čas.
Samozřejmě netvrdím, že to tak zůstane celý život. Postupně si všimne, že štěká. S pokročilejší socializací více ovládá své emoce, je vyrovnanější a štěkání si začne uvědomovat a tím se to pak dá korigovat.
Socializovaná dospělá šeltie štěká stejně jako většina ostatních psů.
První rok to ale bylo občas náročné.
Ať už pro uši vlastní, ty si zvyknou, ale ještě horší pro ty cizí - a jejich doporučení ke mně co mám a nemám dělat se štěkajícím psem.
Se šeltií to totiž musí jít jen po dobrým, jinak Vám nebude dostatečně důvěřovat a také bude zbytečně ustrašená a nešťastná.
Šeltie je hrozná cíťa. V její přítomnosti by se člověk neměl vztekat, křičet... i když to není mířeno na ni, je pak ve stresu. Nehodí se do italské domácnosti.
Je trošku konzervativní a opatrná. Má ráda své rituály, ostatně jako všichni a děti a zvířata ještě více. Rituály - pravidelné činnosti během dne - pomáhají snadnější orientaci v běžných činnostech. Nehrne se do ničeho po hlavě. Teda nejde- li o paseni zvířat. Koňských kopyt (nebo jedoucích kol) se nebojí ani náhodou. To je potřeba učit opatrnosti hned od malička.
Cestování bylo také potřeba se naučit. Týna hodně zvracela, byla z toho rozhozená... Cestujeme ale často a tak jsme ji vedli k tomu, aby si cestování oblíbila. Nějakou chvíli to trvalo, auto bylo pozvracené několikrát, ale povedlo se. :) Teď už Týna může cestovat jak v kennelce, tak na kšírkách na sedadle a je to spokojený výletník, který s přehledem zvládá i cestu k moři hned několikrát ročně.
Šeltie (alespoň ta naše) má ráda svůj osobní prostor a všichni jej musí respektovat. Není nadšená z nevyžádaného mazlení. O to je ale její náklonnost vzácnější.
Pokud jsem Vás zatím neodradila Můžete číst dál. :)
Myslela jsem si, že šeltie bude jednoduché plemeno na učení, socializaci, pro rodinný život, hry, trénink...
No, není to tak jednoznačné. Díky její velké citlivosti a přemýšlivosti se na ni musí pomalu a s respektem k její povaze.
Na vše si ráda přichází sama a tak to někdy trvá.
Takový boxer, labrador, bígl, kokršpaněl... ti člověku odpustí kdejakou chybku... ale šeltie hned tak ne. Trvá dlouho obnovit důvěru.
Už se ale pomalu dostávám k druhé straně mince :) tedy šeltie...
Když člověk najde jemné způsoby komunikace, šeltie se naučí vše. Cestovat, kamarádit se s cizími lidmi, mazlit se a velmi omezit štěkání :)
Je to naprosto věrný a jedinečný pes, ten nejlepší pro rodinu i single člověka. Umí být velmi přizpůsobivá a je hodně naladěná na vlnu svého člověčího parťáka. Když jsem v pohodě já, je v pohodě i Týna, v jakékoliv situaci.
Po čase se svým člověkem komunikuje už jen tělem a očima. Netřeba nic říkat. Ví, co má dělat.
Týna mě naučila brát věci tak, jak jsou. Nerozsypat se z odlišného názoru druhých na mé vedení psů i dětí :) Trvat si na svém, pokud jsem přesvědčena, že to dělám správně... a přijímat vše tak, jak to přichází. Pracovat s tím, co zrovna máme a umíme.
Učí mě klidu a jemnosti ve všem, co dělám.
