Hey There

Když jsem se rozhodovala, jakého psího parťáka si na dalších 10 - 20 let přivedu do svého života, vybírala jsem velmi pečlivě. Přechozích 13 let mě doprovázela Ria - fenka anglického kokršpaněla a já jsem věděla, že ona byla jediná na světě. Můj první životní parťák.

 

Nechtěla jsem znova kokršpaněla, jednak proto, abych mohla poznat další psí plemeno a také proto, aby Ria zůstala pro mě jediná. 

​

Důležitá pro mě byla dlouhá srst. Mám citlivou pleť a sklon k ekzému a když se mi jehličky krátké srsti zapichují do kůže, svědí to a zůstává vyrážka. Dlouhá srst je jemnější a pokožku nedráždí. Kdysi v dětství mám diagnostikovanou alergii na srst, ale psí srst mě nedráždí, už vůbec ne jemná dlouhá. 

Zároveň pro mě bylo důležité, aby srst byla nenáročná na úpravu a péči. Ideálně vůbec.  

​

Také máme doma ještě malamuta a tak hlavně z praktických důvodů prostorové nenáročnosti (třeba při cestování) jsem chtěla plemeno malé.

 

Zároveň ale psa houževnatého, chytrého a vyrovnaného. 

​

No a další důležitý bod - byla jsem prostě pohodlná a chtěla psa, který se snadno učí. 

​

První dva body - teda velikost a srst splněno na 100%. Ty další, no posuďte sami podle mého vyprávění... 

​

Po zralé úvaze a výběru si vezeme domů šeltii...

Během našeho dvouapůlletého soužití jsem zjistila následující: 

​

Šeltie fakt štěká více než jiní psi. 

 

Zvlášť, když se s pubertálním štěnětem vydáte na putování s koňmi s partou dalších lidí. Už jsem nevěděla co s ní. Stále jsem ji napomínala, snažila se štěkání usměrnit, protože bylo nepříjemné všem.

 

No a to mé "štěkání" po Týně, aby neštěkala se mým společníkům na cestě stalo snad ještě nepříjemnějším. Náš průvodce mě jednou dokonce rozbrečel, když mi vyčetl, že po ní pořád něco chci. Prý jestli takto štěkám i po dětech, to teda potěš...

 

Já, která si dává záležet na tom, aby moje děti i zvířata měla prostor pro své vyjádření, přistupuji k nim s respektem... 

 

Jsem podle něj šílená matka...

​

Společně s neznámým prostředím, fyzickým vypětím a každý pohyb nebo zvuk, ticho, světlo nebo tma - vše doprovázeno Týniným neustávajícím štěkáním, to celé dohromady mě trošku rozhodilo. Slzy vzteku, lítosti i zoufalství musely ven. Tak jsem ho chudáka trochu vyděsila. Po zbytek cesty se ke mně choval opatrně, jako k pravému šílenci. To byl výlet :)

​

Snad se tam s Týnou jednou vrátím, aby Janko viděl, jak je teď  Týna milá a přizpůsobivá parťačka do slunce i do deště.

To mé šílené napomínání a korigování jejího chování přežila ve zdraví....

​

O našem zmíněném putování si můžete přečíst ZDE, to ale zatím předbíhám. 

​

Zpět ke štěkání - řešila jsem to i s Františkem Šustou (jeho knihy moc doporučuji, některé z nich si noví parťáci štěňátek odvezou od nás spolu se štěňátkem). Týna (i jiné šeltičky) si často v rozrušení ani neuvědomuje že štěká. Když má radost, štěká, když má strach, štěká, když si chce hrát, štěká... dokonce štěká i na televizi :) Každou výraznou emoci prostě doprovází štěkáním.

​

Víte, že se psem pracujete, učíte ho, socializujete, věnujete se mu, ale prostě štěká i když děti skáčou do bazénu. Bazén na zahradě rodičů jokožto nejlepší místo pro štěkání si Týna vybrala. No a ti rodiče přesně ví, jak byste to s tím psem měli udělat, aby neštěkal.

"Přece nejde všecko jen po dobrým, ten pes musí vědět, že něco udělal špatně"

Tento tlak ustát, to je heroický výkon a slušný osobnostní rozvoj.

​

Šeltie si totiž své štěkání ne vždy neuvědomuje, a proto se to někdy nedá odstranit hned. Prostě je třeba s tím počítat, alespoň nějaký čas. 

Samozřejmě netvrdím, že to tak zůstane celý život. Postupně si všimne, že štěká. S pokročilejší socializací více ovládá své emoce, je vyrovnanější a štěkání si začne uvědomovat a tím se to pak dá korigovat.

​

Socializovaná dospělá šeltie štěká stejně jako většina ostatních psů.

První rok to ale bylo občas náročné. 

Ať už pro uši vlastní, ty si zvyknou, ale ještě horší pro ty cizí - a jejich doporučení ke mně co mám a nemám dělat se štěkajícím psem. 

​

Se šeltií to totiž musí jít jen po dobrým, jinak Vám nebude dostatečně důvěřovat a také bude zbytečně ustrašená a nešťastná.

​

Šeltie je hrozná cíťa. V její přítomnosti by se člověk neměl vztekat, křičet... i když to není mířeno na ni, je pak ve stresu. Nehodí se do italské domácnosti. 

​

Je trošku konzervativní a opatrná. Má ráda své rituály, ostatně jako všichni a děti a zvířata ještě více. Rituály - pravidelné činnosti během dne - pomáhají snadnější orientaci v běžných činnostech. Nehrne se do ničeho po hlavě. Teda nejde- li o paseni zvířat. Koňských kopyt (nebo jedoucích kol) se nebojí ani náhodou. To je potřeba učit opatrnosti hned od malička.

​

Cestování bylo také potřeba se naučit. Týna hodně zvracela, byla z toho rozhozená... Cestujeme ale často a tak jsme ji vedli k tomu, aby si cestování oblíbila. Nějakou chvíli to trvalo, auto bylo pozvracené několikrát, ale povedlo se. :) Teď už Týna může cestovat jak v kennelce, tak na kšírkách na sedadle a je to spokojený výletník, který s přehledem zvládá i cestu k moři hned několikrát ročně. 

​

Šeltie (alespoň ta naše) má ráda svůj osobní prostor a všichni jej musí respektovat. Není nadšená z nevyžádaného mazlení. O to je ale její náklonnost vzácnější. 

​

Pokud jsem Vás zatím neodradila Můžete číst dál. :)

​

Myslela jsem si, že šeltie bude jednoduché plemeno na učení, socializaci, pro rodinný život, hry, trénink...

​

No, není to tak jednoznačné. Díky její velké citlivosti a přemýšlivosti se na ni musí pomalu a s respektem k její povaze.

Na vše si ráda přichází sama a tak to někdy trvá.

Takový boxer, labrador, bígl, kokršpaněl... ti člověku odpustí kdejakou chybku... ale šeltie hned tak ne. Trvá dlouho obnovit důvěru.

​

Už se ale pomalu dostávám k druhé straně mince :) tedy šeltie... 

​

Když člověk najde jemné způsoby komunikace, šeltie se naučí vše. Cestovat, kamarádit se s cizími lidmi, mazlit se a velmi omezit štěkání :)

Je to naprosto věrný a jedinečný pes, ten nejlepší pro rodinu i single člověka. Umí být velmi přizpůsobivá a je hodně naladěná na vlnu svého člověčího parťáka. Když jsem v pohodě já, je v pohodě i Týna, v jakékoliv situaci. 

​

Po čase se svým člověkem komunikuje už jen tělem a očima. Netřeba nic říkat. Ví, co má dělat.

​

Týna mě naučila brát věci tak, jak jsou. Nerozsypat se z odlišného názoru druhých na mé vedení psů i dětí :) Trvat si na svém, pokud jsem přesvědčena, že to dělám správně... a přijímat vše tak, jak to přichází. Pracovat s tím, co zrovna máme a umíme.  

​

Učí mě klidu a jemnosti ve všem, co dělám.