top of page

  

  Jmenuji se Ludmila a jsem autorkou projektu

UMĚNÍ ETICKÉ KOMUNIKACE.

 

Pomáhám lidem k umění vést komunikaci s jejich zvířecími přáteli a nakonec i s dalšími lidmi efektivně a eticky.

Naučila jsem se pracovat se svými náladami, myšlenkami a emocemi tak, že si je vědomě vybírám.

Někdy to je těžké, ale s oporou se to dá zvládnout a zlepšovat se v umění etické komunikace každý den. 

Vytvořila jsem inspirační karty a deník.

Je určený pro ty, kdo chtějí na sobě pracovat a ladit svůj vnitřní svět a tím ovlivňovat i ten vnější.

 

Netrénuji ani psy, ani koně, ale zabývám se ETICKOU KOMUNIKACÍ SE ZVÍŘATY.

 

Aby člověk dokázal komunikovat eticky, potřebuje na sobě pracovat ale také potřebuje oporu.

Nejde vždy vše snadno... A naše komunikace může být jiná, než bychom si přáli, i když víme, jaká by měla být...

 

Tu oporu můžete hledat právě na těchto stránkách, v kartách a v deníku, v kurzech etické komunikace
a také u mě. Můžete mi kdykoliv napsat, opravdu jsem tu pro Vás.

Jistě se Vám někdy stalo, že jste v určité situaci věděli, že to co se právě událo, není to pravé. Že byste to chtěli udělat jinak, lépe... ale prostě se Vám to v tu chvíli nepovedlo.

 

Nestalo?

 

Mně se to stávalo poměrně často. Vždy když jsem se dostala pod tlak, velký spěch, nebo mnoho starostí, všechny mé plány, předsevzetí, to co jsem měla naučené a vyčtené z knih, šlo bokem.

Svou nervozitou a někdy i vztekem jsem děsila děti i psy. Když jsem si tuto náladu donesla ke koním, nemělo vůbec cenu začít něco společně dělat. Jakýkoliv trénink, společné hraní, učení a hlavně důvěra šla v takových dnech úplně bokem. Moje komunikace se zvířaty i lidmi se stala maximálně neefektivní v takových chvílích. 

Nikdo mi nechtěl naslouchat, nikdo mi nechtěl rozumět, ani lidé kolem mě, ani zvířata. 

Zvíře velmi intenzivně vnímá naše pocity a nálady.

Dělá mu dobře klid, laskavost, pohoda, ladící a láskyplné prostředí. 

Naopak křik, hádky a nervozita ho velmi stresuje. Vlastně je to podobné u všech. Nikdo nevyhledává společnost nervózního protivného autoritativního tyrana. Lidé úplně stejně jako zvířata dovedou mnohem lépe naslouchat v klidném a bezpečném prostředí, klidnému a vyrovnanému člověku. 

Samozřejmě jsem nechtěla být pro mé psí a koňské přátele děsivá a stresovat je svou nervozitou, někdy se mi to ale nedařilo a pak jsem se cítila strašně.

Mrzelo mě jak se chovám. Vyčítala jsem si to, neměla jsem samu sebe ráda, protože jsem se nedokázala ovládnout a chovat se laskavě. 

 

Velmi intenzivně jsem si uvědomovala jak rychle ten čas letí a pes nebo kůň s námi obvykle stráví jen část našeho života.

 

Život našich zvířecích přátel je kratší než ten náš a když se musím rozloučit, chci vědět, že jsem udělala to nejvíc, co jsem mohla a byla jsem ten nejlepší člověk pro svého zvířecího přítele, jakým jsem mohla být. 

A tak jsem se rozhodla, se prostě naučit pracovat se svými náladami, myšlenkami a emocemi tak, že si je vědomě vyberu. 

Prvním důležitým krokem bylo uvědomit si své chování, které nechci. 

Pak jsem mohla začít hledat způsoby, jak to změnit a našla jsem je. 

Psaním deníku, řízenou relaxací, zaměření se na inspirační karty a také odpouštění sobě samé, když se to někdy nepovede. I to se mi občas stane, ale už to dávno není pravidlem a jde o opravdu výjimečné situace, kdy se navíc velmi rychle umím vrátit zpátky k etické komunikace, takové jakou chci aby byla. 

Na této cestě jsem také zjistila, že "vedlejším produktem" umění etické komunikace je CESTA K SOBĚ.

 

Člověk osobnostně roste díky tomu, že naslouchá.

Že se učí komunikovat eticky a vnímá své zvířecí přátelé i lidi a svět kolem sebe.

Slyšet pak zvířata k nám hovořit se stává snadné a zřetelné, protože vědí, že chceme naslouchat. 

Ani já na to nejsem sama. Ti kdo mě nejvíce učí a jsou mi oporou jsou právě mí zvířecí přátelé a samozřejmě moje rodina. 

Tady Vám představuji svůj DREAM TEAM

Můj muž

si přeje býti "paní Kolombovou" tedy tím, koho nikdo nikdy neviděl. 

Proto nečekejte na mých stránkách a sítích romantické fotky s mužem... :) Ani žádné jiné fotky s ním. 

Není to ten typ člověka, který by nastavil rameno a nabídl obětí, když je člověku zle.

Spíš se dozvím něco o tom, že mám co jsem si nachystala a nemám se tedy čemu divit a nad čím plakat. 

Na druhou stranu ale asi podle hesla "hlavně klid a nohy v teple" mi koupí teplé ponožky a zatopí. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nečivavák Berry

je nejmenší a nejmladší člen naší smečky. Je to "pan láska" všechno a všechny strašně moc miluje. Nejvíc svýho velkýho kamaráda Mikiho. Opravdu rád se tulí a mazlí, ale jen když chce on. Vzít ho do náručí bez svolení, to se mu nelíbí. A u nás samozřejmě má vždy tu možnost laskavě ale srozumitelně dát najevo, že NE.

Berry mi ukázal, že i malý pejsek je úžasný parťák kdykoliv a kdekoliv na světě. 

Berďásek tak nějak nejvíc patří k Aničce. Mé mladší dceři. Moc si přála mít malinkého psího kamaráda jako svého zvířecího průvodce a tak k nám přišel Berry. 

Anička

má blíž k pejskům, starší dcera Julie zase ke koním, ale obě milují psy i koně a všechna zvířata. 

 

Obě dvě mě toho tolik učí. Anička tomu, být svá za každých okolností.

Nedá se nikým zmanipulovat i kdyby jí člověk slíbil modré z nebe. Ví co chce a také ví co nechce.

Už od úplného miminka. A umí to jasně dát najevo a stát si za svým. 

Julinka

má dar vnímat zvířata. Je to něco víc, než můžeme slyšet a vidět většina z nás. O to složitější má někdy vztahy s lidmi a tak nacházet přínosy ve školním kolektivu a povinné školní docházce je pro nás někdy náročné. 

Oporou jí je norická kobylka Dalinka

Dalava je její jméno v dokladech. Jako by někdy symbolizovala tu dálavu, jakou jsme vzdáleni sami sobě i mezi sebou navzájem a uměla ji s lehkostí překonávat a vše k sobě zase přibližovat. 

Když potřebuji, dostane mě zpátky k sobě samé, když se vzdálíme od sebe s Julinkou, ona nás zase přiblíží. 

Když se člověku ocitne v životě kůň je to něco opravdu výjimečného.

Když mu to dovolíte, když nasloucháte, kůň Vám ukáže VŠE ale opravdu vše v celé kráse i syrovosti.

Na rovinu a bez obalu, bez růžových brýlí. 

Šeltie Valentýna

je mou osobní psí průvodkyní. Přišla k nám brzy po smrti mé kokří fenky Rii a já si myslela, že bude parťačkou spíš pro Julinku. Týna si ale vybrala mě. Je to nesmírně empatické stvoření.

Je velmi vnímavá a je to právě ona, kdo mě učí největšímu klidu. To ona zachraňuje mého muže od mých hromů a blesků, když se měním v čarodějnici, protože ji by tyto projevy velmi trápily, víc než ostatní. To kvůli Týně jsem se naučila zachovat klid, zůstat jemná a laskavá, ať se děje co chce. Ona byla a je mou největší motivací taková být.

Asi nikomu nebyly příjemné mé nervózní a vzteklé projevy ve vypjatých situacích. 

Valentýna mi ale ukázala jak moc nepříjemné to je. 

Pro mě je důležité, aby se moji milovaní v mé přítomnosti cítili dobře, klidně, bezpečně... děti i zvířata. A tak jsem se prostě naučila kontrolovat a vybírat své projevy, ale také emoce.

Protože mé projevy jsou upřímné. 

Mám štěstí, že ve svém životě mám tyto kouzelné bytosti. 

                                                                                                                                                          Ludmila Matu Sulei

                           

IMG_20221222_121342.jpg

O Malamutovi Mikim

si myslí, že to je "jeho" pes... Tak to má Mikeš napsáno v papírech. Mikimu je ale úplně jedno, co je tam napsáno. Ten kdyby si mohl vybrat, půjde se mnou až na konec světa.

 

Protože i když podle manžela tím chudák severský pes strašně trpí, tak spí u mé postele (v posteli až se tam uvolní místo po té co muž odejde do práce).  Vegetí doma u krbu a odpočívá na mámině špekovém polštářku. 

Jo a nesmím o manželovi - jmenuje se Martin (no co, paní Kolombová taky má jméno) ani nikde mluvit, takže pssst! Naštěstí nečte můj web a nesleduje sítě (teda mě na sítích, jinak samozřejmě ano) :D.