DSC_2556.jpg

Dávám lidem mapu k objevení jejich schopnosti naslouchat a porozumět zvířatům.

Ukazuji cestu k tomu, jak být svým zvířecím přátelům spolehlivým a následováníhodným vůdcem.

Žiji se zvířaty a cítím se být s nimi propojená. Naučila jsem se jim naslouchat a rozumět jejich potřebám.

 

Protože miluju také deníky, vytvořila jsem si deník na míru právě pro život se zvířaty.

Deník mě vede k ještě pozornějšímu naslouchání a každodenní práci na sobě samé, abych mohla být svým zvířecím přátelům spolehlivým, laskavým a následováníhodným vůdcem.

 

Mým posláním je ukázat tuto cestu pomocí deníků jako přehledné mapy těm, kdo ve vztahu se svými zvířecími přáteli hledají jemnost a souhru.

                                                                                     Ludmila Matu Sulei

                        

Jsem také máma dvou úžasných holek, macecha dvou skvělých kluků a manželka pozorného a respektujícího muže. (už si zvyknul i na koně :) )

 

Zvířata jsou nedílnou součástí naší rodiny. Malamut Miki, šeltie Valentýna a (ne)čivavák Berry jsou ti nejlepší parťáci na světě. Většinu času trávíme všichni společně. 

Jezdíme na výlety, dovolené, chodíme na dlouhé vycházky. Dokážu se se svými zvířecími přáteli vždy na všem domluvit. 

 

Rozumím, co mi říkají a oni rozumějí mně…i beze slov. 

 

Často nám dělá společnost i nádherný velký norický kůň. Kouzelná tmavá ryzka jménem Dalava. 

Naučila jsem se porozumět potřebám zvířat a mým přáním a cílem se stalo zvířatům, která mě v mém životě doprovází zajistit ten nejlepší život, jaký jen mohou mít. 

Ne z hlediska prostého pohodlí, ale především v souladu s jejich přirozeností a potřebami, které z ní vychází.  

 

​Dosažení vyrovnaného zdravého vztahu, vzájemného respektu a přirozeného souznění, je v životě se zvířetem pro mě to podstatné.

 

Proto kobylka Dalinka není s námi neustále, tak jako psi, ale má své velké stádo, které kůň potřebuje více než člověka. 

 

Má radost, když přijdu, chce spolupracovat, hrát si, učit se a umí mi také dát najevo, kdy už chce jít zpět ke svému stádu, aniž by mezi námi docházelo ke konfliktu. 

 

Moje první psí parťačka v mé dospělé samostatné domácnosti byla černá kokřice Ria. 

Naučily jsme se s Riou během života na sebe napojit tak, že stačil pouhý pohled k tomu, abychom si sdělily, co je třeba. Dokonce jsme se naučily vnímat navzájem své pocity zcela mimosmyslově. 

​Když jsem pomyslela "kde asi je Ria", ona vstala a přišla. Když Ria byla venku na zahradě a už chtěla domů, vždy jsem to vycítila ještě dříve než štěkla, nebo škrábla na dveře.

Díky hlubokému propojení, které mezi mnou a Riou během našeho společného života vzniklo, jsem byla blíž všemu i sama sobě.

Ria se mnou zvládla vychovat dvě děti, ustát jeden rozvod a vždy mi byla po boku. Bez ní jsem byla snad jen v porodnici a i odtam jsem spěchala domů za ní. 

Ria odešla za duhový most po třinácti letech strávených každý den spolu. 

 

Když přišel ten čas a Ria odcházela, já jsem věděla, co udělat a jak je to správně. 

Byly jsme spolu sami, tak jako když byla malé štěně, když rodila svá štěňátka, i když umírala.

​Mé děti, které ona spolu se mnou vychovávala a učila psím způsobům Ria milovala, ale na významné okamžiky chtěla být se mnou sama. ​

Naučila mě hodně o zvířecí duši, o světě i o mě samotné. 

 

Vždycky jsem zvířata milovala, nebo jsem to si to alespoň myslela, ale ne vždy šlo o nesobeckou lásku. 

 

Nechápala jsem tak úplně jasně, že nejde jen o mě a mé představy a plány. 

 

Ria byla úžasná psí duše, černá kokřice, která se mnou měla velkou trpělivost. 

 

Kokršpaněl jakožto lovecký pes, slídič, miluje vyhánění ptáků z rákosí, z vysoké trávy na loukách a běhání po lese a já si ji vzala do paneláku, našeho prvního bytu a chodila s ní na procházky po parku. 

 

Není se co divit, že lovila každou kačenu na potoku, říčce, nebo na rybníku, který jsme cestou potkaly. 

 

Když jsem musela odejít a nechat Riu samotnou doma, Ria se směle pustila do přesazování květin v květináčích a rozebírání na pidikousíčky všeho, co se dalo. 

 

Nejvíce pokladů, které za ten čas o samotě nashromáždila, nechala na posteli, nebo na gauči. 

 

I když jsem četla knihy a učila se jak psa socializovat, naučit základní povely, vnímala mě jen, když nebylo kolem nic zajímavějšího. 

 

 

Začaly jsme tedy chodit na cvičák. Bylo to v roce 2007, kdy jí byl rok. Věděla jsem, že Riu chci za kamarádku, ne za cvičenou hračku, ale neuměla jsem tohle své přání naplnit.

 

A tak jsme chodily na cvičák, kde se občasné necitlivé, někdy až hrubé zacházení se psem považovalo za normu.(za hrubé zacházení nepovažuji jen fyzické násilí, ale třeba když pes musí projít uličkou, mezi štěkajícími nervózními psi v klecích, když jde na cvičiště, nebo neukončení tréninku včas) 

Povely jsme spolu s Riou zvládaly lépe, ale ve skutečnosti jsme si rozuměly ještě méně než předtím. 

 

Cítila jsem se smutná až skoro zoufalá, život se psem byl jiný, než jsem si vysnila. 

 

Nebyla jsem spokojená ani já, ani Ria. Nemohla jsem si už jít zahrát squash, aniž bych myslela na to, co Ria doma zase provede, ale především také na to, jak trpí, když je sama. 

 

Nemohla jsem jet lyžovat, protože pes po sjezdovce přece běhat nemůže….  Chodit plavat na bazén…zase Ria zůstávala sama a byla smutná. 

Vše se točilo jen kolem ní… a stejně to nějak neladilo. 

 

Občas se objevily krásné chvilky, ty o kterých jsem snila, ale vše se rychle vracelo do zajetých kolejí všedního kolotoče bince doma, zdrhání na procházkách a vzájemného souboje. 

Neměla jsem se ani s kým poradit. Většinou ty rady totiž nabízely jednostranné příkazy a někdy až hrubost.

 

Touto cestou jsem jít nechtěla. 

 

Rozhodla jsem se to změnit ve chvíli kdy mi Ria zase roztahala květináč po posteli, zatímco jsem nebyla doma. 

 

Začala jsem sledovat každý malý detail v jejím chování a hlavně začala měnit sebe. 

 

Sledovala jsem, Riin pohyb těla, její nálady během dne. Kdy je nejvíce aktivní a kdy naopak chce odpočívat. Naše společné aktivity jsem se snažila směřovat do její aktivní doby. 

 

Neplýtvala jsem slovy v komunikaci s ní, více jsem sledovala a naslouchala

 

Začala jsem si zapisovat jak se cítím já a co bych chtěla, jaký jsme měly den, jak se cítila Ria. Zapisovala jsem si, čeho chci dosáhnout a dílčí kroky, jak se k tomu dostat. A také to, jak se nám to daří.

 

Už dlouhá léta si po probuzení píšu svůj ranní plán dne - svá přání, úkoly a třeba i afirmace, které mi pomáhají rychleji se dostat k vytouženému cíli. Stalo se mi to příjemným rituálem, jako oblíbená ranní káva. Říkám tomu ranní psaní

 

Večer zase shrnu svůj den - vzpomenu si na nejhezčí okamžiky dne a zapíšu si je. Tomu říkám večerní perly

Vyprávíme si je i s dcerami před spaním. Navlékáme pomyslný náhrdelník perel ve kterých jsou ukryty ty nejkrásnější chvíle dne. 

 

Nepíšu každý den, někdy je program tak nabitý, že to nevychází, ale píšu často. 

A pak se k tomu zapsanému jednou za čas vracím. 

 

Lépe se mi pak daří zaměřit pozornost na to, co je pro mě podstatné a také sledovat situace, které prospívají a které ne.

 

S psaním deníku mohu zpětně jasně vidět to, co se už podařilo. To je také velkou výhodou, protože v průběhu toho celého procesu člověk zapomene, že ještě před pár měsíci byl úplně jinde. 

 

Ve chvíli, kdy jsem se zaměřila na naslouchání a pozorování, citlivé vnímání toho co Rie svědčí, začalo se nám spolu lépe komunikovat a socializace a učení šlo najednou lépe. 

Změnily se mé priority, přestala jsem toužit po hraní squashe, lyžování a plavání a raději jsem trávila čas venku na louce, v lese, na výletě na místech, kde mě může doprovázet pes. Nezrušila jsem tyto aktivity úplně, stále si ráda jdu zaplavat, ale už ne tak často jako dřív. Důležité je, že jsem to nevnímala jako omezení. Naopak. Být více v kontaktu s přírodou, sledovat, jak se člověku mění před očima. Každý den i na stejných místech je tolik nového k objevování... bazén i tělocvična se příliš nemění :) 

 

Dařilo se nám všechno lépe proto, že jsem pracovala na sobě. A také si vedla pravidelné zápisy o tom, na co jsem chtěla zaměřovat svou pozornost. Zapsaná přání se začala stávat skutečností. 

 

Dlouho jsem si psala jen do prázdných deníčků a sešitů, ale zjistila jsem, že když si jej připravím předem, funguje deník ještě lépe a práce s ním je  mnohem příjemnější. 

 

A proto jsem se rozhodla se o své šablony deníků a o zkušenosti z 24 let života se zvířaty podělit.  

 

Můj život se zvířaty je láska, vzájemný respekt, neutuchající touha porozumět si navzájem. 

Umění naslouchat a vidět. 

Od zvířat se učím, vnímat každý okamžik života právě TEĎ. Stejně jako děti, tak i psi, kočky, koně...

žijí TEĎ.

 

​Věřím, že i zvíře může mít svoji práci rádo, a tak s plným respektem vnímám práci se zvířaty ve sportu, v cirkuse, v pomocných profesích...

Zásadní je zajištění základních životních potřeb v souladu s přirozeností zvířete, způsob komunikace, přístup ke zvířeti, formy tréninku, respekt a empatie.

 

Jsem každý den na cestě být zvířatům v mém životě spolehlivým a důvěryhodným vůdcem, který je hoden následování. 

 

Je to cesta, kde se člověk stále učí a která nikdy nekončí. 

Ta cesta mě ale nevede jen blíž k porozumění zvířatům, ale také blíž k sobě samé. K vnitřnímu klidu, respektu ke všemu živému i "neživému". Upevňuje a prohlubuje mé vztahy s nejbližšími zvířaty i lidmi :)