AŽ ZAŤUKÁ SMRT TAKÉ U NAŠICH DVEŘÍ

Dřív nebo později nám ukáže svou tvář.

Pokud neodvrátíme zrak a neodstčíme ji někam bokem, někam, kde se na ni nechceme dívat, ukáže se smrt dřív nebo později každému z nás.

To, že jí nepohlédneme do tváře, neznamená, že odejde.

V této zimní části roku je smrt silným a blízkým tématem. Dokonce mi nezávisle na sobě často píšete, jak se připravit na smrt svého zvířecího přítele, nebo jak se s ní vyrovnat.

Uvědomění si smrtelnosti vlastní i našich zvířecích přátel je úžasný dar.

Zvlášť pokud se vědomě rozhodneme život co nejlépe žít a na smrt se připravit. I když na tu se asi nedá nikdy připravit dost, aby nás nezaskočila. Vždy můžeme vědět víc, když ji očekáváme.

ČASTO JE TO PRÁVĚ SMRT, KDO NÁS UČÍ, JAK ŽÍT.

Sama jsem si tato slova naplno uvědomila, když moje první životní psí kamarádka v jejich dvanácti letech měla mléčné žlázy prorostlé nádory a výrůstky.

Po operaci jsme dostaly ještě bonusový společný rok a já věděla, že jí vynahradím to, co jsem zanedbala.

Prožila se mnou svatbu, narození první dcery, rozvod, mezi tím tři velmi bolestivé potraty při kterých se mnou byla jen ona. Slovy se ta ztráta popsat nedala a tak Ria byla jediná, kdo rozuměl.

Pak narození druhé dcery, druhou svatbu...

Když onemocněla, uvědomila jsem si, jak moc obohatila můj život a také chvíle, kdy jsem nebyla tím nejlepším člověkem pro svého psa.

Někdy toho bylo tolik, že jsem si za celý den neudělala čas zastavit se, podívat se na ni a zeptat se jak se má a jak se cítí... Byla všude se mnou, jako můj stín... ona vnímala mě, ale ne vždy já ji.

Nemoc a blízkost smrti mi připomněla, jak blízka mi je a jak významné místo v mém životě zaujímá. A poslední společný rok jsem ji vnímala jak jen nejvíce jsem dovedla. Dopřála nám dvě dovolené u moře a každý den byla vděčná, že mohu být s ní. Psala jsem si deník, našich společných dní a tím se na ni i lépe soustředila.

Když jednoho dne nedošla se mnou ke koním a ještě tu noc protrpěla v opakovaných epileptických záchvatech, nevěděla jsem, co dělat.

Byla jsem dva dny v nové práci. Ve zkušební době... vyplašená a nesmělá... bez rezervy na účtu, která by mi umožnila svobodně se rozhodnout, zda do práce přijdu, nebo ne.

Největší sílu, kterou jsem sebrala bylo zavolat do práce, že přijedu později a rozhodla se ukončit Riino bolestivé trápení. Po dohodě s veterinářem na telefonu jsem ji naložila do auta, dovezla k němu a požádala, aby jí podal eutanázii.

Nejvíc jsem se totiž bála toho, aby nezemřela sama.

Neměla ráda samotu. Víc než všichni psi, které znám...

Ležela na velkém polštáři na zemi na krásném místě u srubu v lese, kde náš veterinář bydlí.

Seděla jsem vedle ní, hladila ji a děkovala jí za krásný společný život. Přála jí hladkou cestu za duhový most a opakovala, jak moc ji miluji.

Na víc jsem se v té době nezmohla. Dnes bych nejspíš jednala zase jinak. Tehdy jsem víc neuměla.

Bylo to ale zase o kousek víc, než při loučení s prvním pejskem mé rodiny, kdy jsem ještě byla dítě.

Vědoměji jsem se uměla rozloučit.

Bála jsem se tehdy podívat smrti do tváře. Dobře tedy vím, o čem mluvím, když Vám teď tento článek píšu. A také vím, jak ta vzpomínka je stále bolavá.

Cítila jsem, že to není správně, že bych měla být s ním, ale vůbec jsem nevěděla, jak to udělat... Jak se rozloučit, jak se zachovat...

A proto píšu tento článek, díky němu Vy už budete vědět.

I kdyby díky tomuto článku jediný pes, kůň kočka nebo papoušek umírali lépe, doprovázení svými blízkými lidmi, jejich péčí, láskou s vědomým rozloučením a klidným přijetím smrti jako cesty, pak má zkušenost je cenná.

A jak to tedy s tou smrtí je?

No dnes si myslím, že by měla přijít sama. Naším úkolem je tlumit bolest, dopřát umírajícímu zvířeti klid, lásku, soucit a péči...

Tak dlouho jak bude potřebovat. Než si smrt přijde.

Odchod ze života je velmi posvátný okamžik.

Má mnoho společného se zrozením nového života.

Potřebuje čas, klid, trpělivost i pokoru. Nikdy není dost tréninku těchto dovedností a tak je trénujte každý den, třeba pomocí inspiračních karet.

Láska je při odchodu z tohoto života také důležitá. Loučit se s vědomým krásných společných okamžiků a dobře prožitého života pomůže umírajícímu zvířeti více než hlasitě truchlící člověk, který by měl být spíš oporou v čase odcházení.

Je to dar, moct se rozloučit se svým milovaným a poděkovat za společně strávený život. A tak bychom tento dar také měli s vděčností přijmout.

Společně s dcerou jsme byli u koní, kde žije naše kobylka Dalinka, když jsme najednou viděly, že jedna kobyla není v pořádku. Tak zvláštně se potácela, byla dezorientovaná a zmatená.

Měla těžkou koliku. Zavolaly jsme její majitelce a také veterináři - několika veterinářům, ale nikdo zrovna neměl čas přijet, nebyl poblíž a tak trvalo dlouho, než se podařilo lékařskou péči pro koně zajistit.

Mezi tím jsme kontrolovaly tělesné funkce, stále chodily tam a zpátky, tak jak se při kolice má... Hluboko uvnitř jsme ale obě - já i dcera - věděly, že tohle je zřejmě to setkání se smrtí.

Po příjezdu majitelky i veterinářky začala kobylka ještě jasněji sdělovat, že odchází. Její člověčí kamarádka na to ale absolutně nebyla připravena. Byl to pro ni šok. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. I když tato fráze zní jako velké klišé, tak to opravdu bylo.

Nikdo nečekal, že by kobylka mohla už tak brzy odejít. Ještě předchozí den byla plná života.

Jediným úkolem veterinářky ten večer bylo dopřát majitelce kobylky čas, aby se připravila a rozloučila. Víc už dělat nemohla.

Zůstaly jsme ten den u koní dlouho do noci. Dcera se rozhodla s kobylkou a její majitelkou tam zůstat do rána a být oporou.

Když už odjeli opravdu všichni a zůstala jen majitelka, dcera a ostatní koně, kobylka se rozhodla, že už je čas. Lehla si, ostatní koně se s ní přišli rozloučit - postupně, jeden po druhém.

Veterinářka nechala v sedlovně injekci s léky na tlumení bolesti, pro poslední okamžiky. Když se dcera rozběhla do sedlovny pro injekci, že už je čas, kobylka pomalu odešla.

Počkala si, až bude sama se svojí člověčí parťačkou, která ji po celou dobu objímala.

Celé odpoledne i večer, po celou dobu, co jsem byla nablízku, i já jsem cítila klid a smíření.

Všichni koně to věděli dřív než my. Především ta kobylka sama.

Nemůžeme se bránit nevyhnutelnému.

Co ale můžeme udělat je

ROZLOUČIT SE.

Ať už věříme, že duše poputuje dál, nebo nikoliv, rozloučit se je důležité i pro nás samotné.

Když odešla moje koňská kamarádka o kterou jsem se nějaký čas jejího stáří starala, bylo mi moc smutno. Ne však proto, že odešla, ale proto, že jsem se nemohla rozloučit.

Její majitelkou jsem nebyla já a tak když umírala, nevolali mě. Zjistila jsem to, až když byla pryč.

Dalším, co bychom měli udělat je

POZITIVNĚ ZAPŮSOBIT

- TLUMIT BOLEST

- ZACHOVAT KLID A MYSLET NA TO, ŽE PŘI ODCHODU POTŘEBUJE ZVÍŘE NAŠI OPORU

- ZAJISTIT POHODLÍ

- SDÍLET NAŠI VDĚČNOST ZA SPOLEČNĚ PROŽITÝ KRÁSNÝ ŽIVOT, DĚKOVAT

- NASLOUCHAT SVÉ INTUICI A KONAT PODLE TOHO, CO NÁM SDĚLUJE

Výše píšu, že dnes si myslím, že by smrt měla přijít sama. Ve světě domácích zvířat se totiž eutanázie stala normou.

Ano, podle Buddhismu je stav mysli nesmírně důležitý při přechodu z tohoto života do dalšího. Přirozená smrt zvířeti umožňuje lépe se vyrovnat s tím, co přichází.

Eutanázie ale také znamená řecky "dobrá smrt". Má být zbavením velkého utrpení. A proto ji nelze v některých případech vyloučit. Když smrt je blízko, je nevyhnutelná a zvíře trpí a léky na potlačení bolesti už nepomáhají...

Neměla by ale býti normou.

Smrt nás učí a ve chvílích samovolně přicházející smrti se dějí velké věci.

A tak až zaťuká smrt i u Vašich dveří, otevřete, podívejte se jí zpříma do očí a pozvěte ji dál jako váženého hosta. S láskou a pokorou ke smrtelnosti každého z nás.

O truchlení a vyrovnání se s odchodem našeho zvířecího přítele Vám napíšu už brzy v dalším článku.