Fotky z dovolené...



Každý chceme mít své krásné společné okamžiky zaznamenané. A tak fotíme a fotíme a během toho focení se nám docela snadno stane, že ty nejdůležitější okamžiky nám uniknou.


Chceme přece tu nejkrásnější fotku, kterou bychom ukázali rodině, přátelům a známým, prohlíželi si ji s dětmi až vyrostou... Pak se soustředíme na fotku více, než na samotný okamžik a nakonec nám to podstatné uteče.


Mně se to stává třeba u focení zvířat. Zvířata jsou mou velkou láskou. Ráda se na ně dívám, ráda vnímám jejich projevy... Zvířata jsou pro mě čisté božství.


Když si nad tím takto přemýšlím, uvědomuji si, že je to něco, co se vyfotit nedá, nebo alespoň ne často. Zkoušela jsem třeba fotit delfíny... pár fotek mám, ale za chvíli mi došlo, že jsem se soustředila více na fotku, než na delfíny.


Když jsem delfíny viděla poprvé, plakala jsem. Pohled na ně mě dojal natolik, že ten proud slz nešel zastavit. Bylo to neuvěřitelné setkání.


Četla jsem o tom, ale nedovedla si představit, jak člověka může rozplakat pohled na delfína...

Měla jsem v šátku na břiše jednu dceru, držela na vodítku psa a druhou dceru vedle sebe... Byla ještě malinká a tak jsem na lodi prostě měla plné ruce práce a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že bych mohla zkoušet ještě fotit. Ten pohled jsem si užila celý, nebyl ohraničený objektivem fotoaparátu, nebo displejem telefonu.


Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli ten pohled je dost dokonalý, jestli delfíni skáčou dost vysoko. Prostě tam byli a víc nebylo třeba.


Když jsem se vyjela na moře podívat na delfíny naposledy, chtěla jsem pár fotek... a ne jen tak nějakých fotek, ale dokonalých fotek.


Tentokrát jsem nezažila ten pocit dojetí. Měla jsem radost, bylo to krásné, ale příliš jsem se soustředila na to, mít ty okamžiky zaznamenány.


Anička, mladší dcera, se na delfíny dojatě dívala a říkala mi "maminko, já pláču od krásy..." a nespouštěla oči zalité slzami z mořské hladiny. Byla v tom okamžiku dokonale ponořená. Nemusela řešit nic jiného, než kouzlo té chvíle, kdy se setkala s delfíny.


Já jsem jí tento krásný okamžik chtěla zaznamenat a tak jsem fotila a fotila. Delfíni neskákali dost vysoko, aby to na fotce vypadalo dobře, nebo jsem najednou měla kapku vody na objektivu... Chtěla jsem na fotce i Aničku, jak má před sebou delfíny a při focení jsem si všimla, jak je rozcuchaná - no to bude vypadat hrozně na té fotce... proběhlo mi hlavou.


Bylo pořád plno věcí jiných, na které jsem se soustředila, než na delfíny samotné. A tak jsem se do toho okamžiku prostě nepoložila tolik, jako kdyby mi na fotkách nezáleželo.