Jak jsme cestovali po východním Slovensku s maringotkou s koňmi

Jak už možná víte z jiných mých článků, velmi nerada vkládám svůj program do rukou někomu dalšímu. Nejraději si vše řeším sama - společně s ostatními členy rodinné výpravy a to tak, aby vždy byla možnost změny, pokud něco není úplně to ono. Při našem posledním výletu to ale nebylo možné.


Chtěla jsem se naučit kočírovat koně zapřažené ve voze a dojet se plavit s koňmi v řece.


Na to sama nemám dost zkušeností. Musela jsem tedy vložit důvěru někomu, kdo ano.


O člověku, který tohle dělá, jsem se dozvěděla na Ukrajině, kde jsem byla také za koňskou turistikou.


S Janem Marcisakem jsme se domlouvali (přes zprávy na messengeru) od listopadu 2019. První termín nám zrušila Corona, další už vyšel - 18. 8. 2020 jsme tedy měli vyrazit na pětidenní putování s maringotkou a s koňmi z malé vesničky Ubla, která leží na východu Slovenska na hranicích s Ukrajinou. (tak jsem si to alespoň celou dobu myslela)


Vydaly jsme se ve čtyřech, vlastně v pěti - já, moje máma, moje dvě dcery (5 a 12 let) a naše pubertální uštěkaná šeltie Valentýna.


Cestu jsme si naplánovaly tak, že ještě přespíme v Liptovském Hrádku v malém městě na Liptově.


Byl akorát v polovině naší cesty do Ubly. Večer jsme si prošly Liptovský Hrádok, daly si večeři a těšily se ke koním a na začátek naší výpravy.



Z Liptovského Hrádku jsme vyrazily před sedmou ráno a s pár zastávkami jsme v Uble byly po desáté hodině dopoledne. Koně nikde nevidět, voláme Jankovi...

Ha, Janko mi do telefonu říká "Já ale nejsem na Ubli, jsem v Malej Trni..." zatmělo se mi před očima.


Hlavou mi proběhla znova poslední hodina v autě. Jak se dcery moc těší na koně, jak už jsou netrpělivé, ale vzorně a tiše čekají, až tam budeme. Poslední čtvrthodinu odpočítáváme každou minutu v autě a já jim teď musím říct, že před sebou máme ještě alespoň hodinu a půl cesty.


Měla jsem slzy na krajíčku. Cítila jsem se bezradná. Nemohla jsem nic dělat. Jen znova nastartovat a strávit další hodinu a půl v autě (většinu cesty jsme se vracely). Byla jsem strašně moc smutná, zklamaná, naštvaná... těžko všechny ty pocity popisovat.


V psané komunikaci jsem nikde zmínku o Malej Trni nenašla. Zda to padlo v telefonu, to těžko říct. Neslyšela jsem to.


Celkově jsem měla velmi málo informací. Nevěděla jsem, co sbalit s sebou, jak bude cesta probíhat, zda budeme spát na místech zcela mimo civilizaci, tam kam zrovna dojedeme a nebo je nějaký rámcový plán cesty, zda tábor budeme stavět třeba aspoň v místě s kadibudkou...


Mně samotné by to ani tolik nevadilo, ale potřebovala jsem informace předat dál své mámě, která jela s námi.


Všechno mi to tu hodinu a půl běhalo hlavou.


Holky ale byly úžasné.

Viděly, jak jsem smutná, nedokázala jsem si pomoct. Za tu hodinu a půl cesty to trošku odeznělo, bylo hezké, jak jsem cítila v mámě i v dcerách oporu. Po cestě jsme si povídaly, smály se...


Malá bolístka z této nevydařené situace ve mně ale zůstala.


V Malej Trni nás čekal oběd - výborný guláš a také Janko, který nám guláš připravil, jeho koně a kamarádi Ildi, její muž Janko a jejich dcera Réka, se kterými jsme se znali z koňského výletu na Ukrajině. Celkem nás tedy bylo pět dospělých, tři děti a dva psy - Pšik šéfa Janka, naše Valentýna a šest koní - dva zapřažení ve voze a čtyři pod sedlo.


První den jsme si z rozhledny prohlédli Tokaj a potom vyrazili na cestu. Příjemně dlouhá, tak že se mi dobře šlo a dcerám se dobře jelo na koni. Starší dcera jela sama na čtyřleté kobylce Leie a mladší na kobylce jménem Luba, kterou jsem vedla. Máma jela na voze, většinou ale spíš vzadu, ne na kozlíku.

Janko s Ildi a Rékou se starali o další dva koníky - nejzkušenější kobylku Malinu, která vždy chodila poslední a uzavírala stádo a koníka Sašu.






Už první den jsme zjistili, že koupat se na řeku Tisu nedojdeme, na to nemáme dost času. No a kočírovat vůz se také nenaučíme, protože je třeba vést čtyři koníky, ať už ze země, nebo ze sedla. Máma je zdatný turista a zvládá vše, ale v jejich 57 letech, s artritickými koleny nestačila tempu koní. Ona tedy vést koně nemohla.


Organizačně prostě nebylo možné dostat se na kozlík.


Já jsem se s tím smířila. Byla jsem ráda, že se dcerám líbí na koni. Koníci byli přátelští, dalo se s nimi domluvit. Kobylky Malina a Luba byly skvělé pro malé holčičky Réku (7) a moji malou Aničku (5) a holky si je v průběhu dní střídaly. Nejmladší kobylku Leu dostala do péče Julinka (12) a o Sašu se staral Janko. Saša byl super koník, ale z nudy kousal. Tak bylo třeba ho pohlídat.


Koníci byli opravdu naučení na mnohé situace a žádné více nebezpečné okamžiky během našeho putování nenastaly.

Julinka s mladou kobylkou Leou občas měla starosti. Párkrát si řekla, že se bojí a tím dostala od nerodinných členů výpravy nálepku, že vymýšlí. Pak už bylo těžké i pro ni se dostat na kozlík, měla strach, aby to nevyznělo tak, že nechce Leu.