Nová cesta, aneb haf krok tam a haf krok sem, zatancuj si se svým psem :)

Tato říkanka je v nejoblíbenější knize mé mladší dcery, která nese jednoduchý název - PSI.


Je to dřevěná kniha pro děti. Máme ji od Aniččiných dvou let (je jí šest a půl) a čteme ji týdně alespoň dvakrát.


To už nejde jinak, než si těch pár básniček pamatovat nazpaměť.


Co mě na tom ale fascinuje je to, s jakou láskou ji má dcera čte a prohlíží. Naslouchá, když básničky čtu já, i když je už slyšela tisíckrát a u toho Aničce leží v náručí naše šeltie Valentýna, před dvěma a více lety, kokřice Ria, a nebo si nás jen tak po očku sleduje ze svého pelíšku a ví, že se bavíme vlastně i o ní...


Vždy mě fascinoval vztah člověka a zvířete, nejčastěji člověka a jeho psa. Vzpomínám si, že jsem v prváku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého do sociologie tvořila výzkum Děti a zvířata. Výzkum porovnával sebevědomí a spokojenost dětí, které vyrůstají se zvířecím mazlíčkem a které bez něj.


Už tehdy mě to zajímalo. To je více než patnáct let zpět. Nemám tu práci už bohužel k dispozici. Vím ale jistě, že mi tehdy vycházelo, že děti, které mají své zvířecí přátele jsou sebevědomější a spokojenější, než ty, které tohle štěstí nemají.


Byla jsem v prvním ročníku, pravda, o kvalitě takového výzkumu by se dalo spekulovat a o projekci názoru autorky, tedy mně, do výsledku šetření rozhodně ještě více :) No co, výsledky jsem nikde nepublikovala, ale říkám si, že takový výzkum by rozhodně stál za obnovení.


Je dávno prokázáno, jak blahodárný vliv mají zvířata na lidské zdraví i lidskou psychiku a canisterapie a hypoterapie a hyporehabilitace stále upevňují své místo v péči o člověka.


Otázkou je, co my lidé těm zvířatům za jejich věrné služby vracíme zpět.


Jako malá jsem brečívala na schodku před domem, když jsem slyšela, jak naříká pes, který pravidelně dostával od svého majitele - našeho souseda - lopatou, hráběmi a vším, co mu přišlo pod ruku. Ještě teď, o pětadvacet let později, se mi kutálí slzy po tváři, když si na to vzpomenu.


Kdo ví, na co myslel jeho majitel, když týral to krásné a laskavé zvíře se smutnýma očima plnýma naděje. Snad na své špatné dětství, nebo na svůj nepovedený život, nebo ho ovládal vztek úplně na všechno. Měl někdy výčitky svědomí? Měl toho psa rád? Netuším.


Chodili jsme ho venčit, víc jsme pro něj s bráchou v té době dělat nemohli nebo neuměli. I přes to strašné zacházení to byl moc hodný pes.


Když jsem byla úplně malé miminko, bydleli jsme v domě, kde sousedi měli boxera a jednou ho nechali v takové zimě v garáži, že přimrznul k zemi... to mi máma vyprávěla.


To bylo asi před pětatřiceti lety. A mohlo by se zdát, že dnes už lidé vědí, jak se chovat, ke svým zvířecím přátelům, ale stále to tak není.


Bohužel i když je velmi milují, nebo to alespoň tvrdí. Ani dnes není výjimkou, že pes stráví 90% svého času zavřený v kotelně, bez světla, bez společnosti a někdy i bez vody... bez vyvenčení, na vlastních výkalech na čtyřech metrech čtverečních prostoru.


Procházka jednou za čas, pár zamilovaných fotek na fb a zpátky do kotelny.


Někdy se stane, že majitel dostane šanci. Pes se ztratí a najde se, nebo onemocní a uzdraví se a pro majitele je to šance uvědomit si, jak by ta ztráta byla těžká. Začne se o svého psa starat, věnovat se mu, mluvit s ním, prostě s ním trávit svůj čas. Někdy už ale je pozdě, když to člověku dojde.


Znám koně, kteří chodí v krásném shromáždění, s hlavou hluboko skloněnou a na první pohled vypadají dokonale. Když se ale podíváte hlouběji a nedej bože ještě zahlédnete trénink v těch mučících nástrojích u koně, který je tak mladý, že sotva dobře nese sám sebe, bolí mě z toho u srdce.

Ale tito lidé, kteří se starají o zvířata buď velmi málo a nebo velmi hrubě, ale ta "svá" zvířata opravdu milují. Nemusíme vůbec zacházet do extrémů jako je výprask lopatou. Stačí špatné používání moderní pomůcky, jako je elektrický obojek, což není nic neobvyklého.



V zoufalství jsem ho také použila na svojí první fence Rie, která byla takový závislák, že jsem nemohla z domu bez ní odejít ani na půl hodiny, jinak stále štěkala a naše sousedské vztahy v bytovce, věřte, pak byly dost vyostřené. NAŠTĚSTÍ, uf uf uf, jsem nechtěla pořizovat nic drahého, koupila nějaké levné šméčko, bylo to také někdy před patnácti lety, kdy ještě nebyly tak dokonalé a ten obojek nikdy nefungoval.


I teď, když o tom píšu, mě ale mrzí, že jsem nad něčím takovým vůbec uvažovala. Je třeba se přiznat. No a to je právě to podstatné. Vím totiž, jaké to je, cítit se bezradná a uchýlit se k něčemu, co se nám třeba i protiví. Je to přece pro DOBRO všech, že?


Věřte mi, nikdy není nic zlého pro dobro všech. Při tréninku zvířat se mi to potvrdilo v mnoha různých situacích a stoprocentně zde platí, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Špatná věc i s dobrým úmyslem stále zůstává špatná.


Stejně jako člověka, ani zvíře nemůžeme vlastnit. Když si kupujeme psa, koně nebo papouška, kupujeme si obrovský podíl zodpovědnosti, pokory, dalších velkých finančních výdajů, kupujeme si životní cestu, ze které nevede cesta zpět.


Každou dovolenou musíme přemýšlet co zvířata. Jak zařídit, aby to byl pohodový a příjemný společný čas i pro ně, při hledání nové práce je třeba dívat se na to, kolik časoprostoru nám vezme tato práce a kolik zůstane pro zvířecí parťáky. Když pak člověk má vybalancovat to, aby vydělal dost peněz, aby to zvířectvo uživil a zároveň s ním strávil dost času, je to věru oříšek. :D

Při rodinných změnách, stěhování, ve všem už musíme se svými zvířecími přáteli počítat.


Otázka je, co to ta láska, o které často ve vztahu ke zvířatům mluvíme, vlastně znamená.

Mám moc ráda film Teorie tygra. Úžasná Eliška Balzerová zde svého muže veterináře Jiřího Bartošku z jejího pohledu miluje. Ona podle ní samotné nic nepokazila, i když manželství je u konce. Ona mu ale zapomněla naslouchat. Neslyší nic z toho, co on říká a její láska je vlastně láska ke své představě, ne k tomu člověku samotnému.


A tak to má mnoho lidí i se zvířaty. Zamilují se do své představy a pak jsou zmatení, že i ta druhá strana žije nějaký svůj život a místo aby se vzájemně ladili dohromady, ten dominantnější - ve vztahu člověk zvíře - to obvykle je člověk, stále větší silou působí, aby toho druhého vměstnal do té své představy.


To je důvod, proč mě tolik zaujala kniha Františka Šusty - Trénink je rozhovor. Je třeba naslouchat i ve vztahu člověk - zvíře.