top of page

PES kamarád "ČEKATEL"

"Však on počká doma, tam mu bude líp. Půjdeš s ním ven, až se vrátíš..."


Slyšeli jste někdy tuto větu od svých známých, kamarádů, rodiny, když Vás zvou, ať přijedete, jdete ven se někam bavit, na trhy, do města, zacvičit si, zaplavat, zalyžovat...?


Možná si tu větu někdy dokonce říkáte Vy sami.


Chápu to.


Ona totiž nejsou všechna místa uzpůsobena pro život se psem. A taky ne všichni psi zvládají život mimo své běžné prostředí... Jak by taky mohli, když to ostatní neznají.

A zvládnout to s nimi v cizím prostředí mezi spoustou lidí často není snadné, určitě ne alespoň zpočátku.


Navíc, co si ti lidé budou myslet? Někde přítomnost psa mohou vnímat jako nevhodnou. Také možná budou soudit, co umím, jak je pes vychovaný, jak se k němu chovám já...


Je těch složitostí tolik... (jako třeba takto totálně poťapkaný auto)

A tak se ze spousty rodinných psů stane PES kamarád "ČEKATEL". A ten čeká a čeká... a zbydou na něj tři malé procházky denně, mezi prací a školou a ostatními povinnostmi jeho lidských přátel.


Pro člověka, který takto žije, se stává ze života honička všecko stihnout. Pořád nad ním visí výčitka, že ještě musí jít vyvenčit psa a co tam sám chudáček asi dělá...


Trápí se oba dva.


Je to pak velmi vyčerpávající, zvlášť pro člověka, který má dalších povinností mnoho. Práce, péče o děti, domácnost... a mezi tím se věnovat i psovi, tak aby i on byl spokojen.


Je to nadlidský úkol.


Sama jsem to zažila, tak dobře vím o čem Vám to tady píšu.

Ten pocit kdy jsem absolutně unavená a už bych nejraději nedělala vůbec nic. Potřebuji ale ještě porovnat prádlo a pověsit další a ještě musím vyvenčit pejsky, pohrát si s nimi, věnovat pár minut jejich oblíbeným trikům a opičkám...

To jsou pocity, kdy si říkáte: "je život se psem pro mě?" a přitom z hloubi duše víte, že ano, že je to tak velká radost, bez které nechcete žít.

Jak to teda udělat, aby to nebylo všechno tak na sílu?


Řeknu Vám tajemství. To tvrzení že "doma mu bude líp" co říkají lidé, kteří nežijí se psem a nebo ho vnímají jinak než vy, NENÍ PRAVDA.


Pes je s člověkem proto, aby byl s ním. Ne aby na něj čekal sám doma.



https://www.matusulei.com/post/s-pejskem-na-cest%C3%A1ch


Mnoho z nás si pejska do práce nebo do školy opravdu vzít s sebou nemůže, ale většina ostatního programu se dá zvládat se psem.


A večer bude pes unavený stejně jako Vy.


A Vy budete mít dobrý pocit z toho, že je spokojený a klidný a je součástí Vašeho denního programu a celého života.


Pejska neunaví jen fyzická aktivita, ale také nové podněty, učit se nové věci v nejrůznějších situacích.

Z počátku to může být složitější, ale je to jako se učit chodit, jako se učit cokoliv jiného.

První kroky budou nejisté, třeba občas i spadnete, zakopnete, ale až se stanete se svým psem sehranými parťáky, pak už můžete kamkoliv a všude Vám to bude ladit.


Jak na to?


  • Vybírejte si snadno schůdné cesty pro první krůčky.

Parky kde potkáte více lidí a více psů, ale zároveň zbývá dost osobního prostoru, jsou dobrým začátkem. Postupně můžete zvyšovat náročnost a vyrazit třeba do ZOO. Časem se dostanete k tomu, že Váš psí kamarád bude v pohodě třeba i na zaplněném náměstí, nebo v restauraci.

A kdo ví, třeba si jej začnete brát s sebou do práce. Obědem Vám pak bude příjemná procházka s balíčkem nachystaným z domu někde u potoka, nebo v parku na lavičce :)


  • Určitě by měl mít pes svůj bezpečný prostor, ať jste kdekoliv - kennelku, pelech, kobereček a nebo třeba i batoh

a na tento prostor být zvyklý už z domu. Článek o psím batohu najdete ZDE.

Způsobu cestování autem se tak okrajově věnuji také v článku o cestování se psem ZDE.


No a jak s těmi návštěvami u rodiny a přátel?

Možná zpočátku budou Vaši blízcí rozpačití, ale postupně si zvyknou. Samozřejmě pejsek musí být socializovaný a chovat se na návštěvě slušně. To se ale časem naučí.


V každou chvíli je to právě tak, jak teď nejlépe dovedete, úplně v pořádku. Stačí to.

Ať si každý myslí co chce. To přece není důležité. Podstatné je, jak se cítíte Vy (bez ohledu na to, kdo si co kolem Vás myslí). Máte u sebe svého psího přítele, nemusíte si dělat starosti že je osamělý a že bude večer, až se vrátíte domů, plný energie a bude chtít ven a hrát si a Vy na to nebudete mít sílu. Sama jsem u každého svého psa sledovala, jak se všechno co společně děláme postupně stává snadnější. Dokonce jsem si vedla deník a tam zaznamenávala, co se nám daří dobře a na čem je naopak potřeba pracovat. Tím to šlo ještě lépe a rychleji.


Nejjednodušší je hned na začátku mít mezi sebou stanovené dorozumívací signály. Abyste mu uměli jasně říct: "tohle je správně, takhle to dělej" a to slovem "šikovný" například, nebo klikrem, po kterém VŽDY přichází odměna.

To znamená, že všude s sebou potřebujete mít kapsy plné pamlsků a nejlépe různých druhů, aby pejsek udržel pozornost a pamlsky byly pro něj stále žádoucí.

Když takto během dne plného odměňování žádoucího chování pes spořádá obsah jedné plné misky, pak klidně můžete vynechat večeři :)


Já s sebou vozím psy tři. Dva jsou malí a tak se snadno vejdou všude, třetí - malamut, s tím je to malinko složitější, ale také si poradíme.


Nejpříjemnější je pak pro mě třeba návštěva u rodičů, kde je velká oplocená zahrada, pro pejsky často připravené pamlsky... a nemusím nikam spěchat, protože zde pejsci nikoho neobtěžují.

Stejně tak třeba u mé babičky - prababičky mých dětí, která má pro pejsky také vždy nějakou mlsku. Jsou zde klidní a spokojení.

Atmosféra jejího malého ale zároveň prostorného bytu je srdečná a jsme zde všichni vítáni.


Samozřejmě ne všude je to s pejsky na návštěvě tak milé, snadné a laskavé. Nezbývá pak ale než jemně a citlivě učit své blízké, že přítomnost zvířat je povznášející a nemusejí být z pejsků nervózní.


Sama na sobě jsem si ověřila, že pes zvládne opravdu všechno a to, co chce ze všeho nejvíc, je být s námi.


VŠECHNY LIMITY A OBAVY JSOU JEN V MÉ HLAVĚ.


Potvrdilo se mi to znova poměrně nedávno.


Dalinka - náše kobylka - znala dlouhou dobu jen šeltii Valentýnu a nečivaváka Berryho. To proto, že ona k nám do života přišla v době, kdy malamut Miki byl ve svých divokých letech a já měla obavy je brát ven dohromady. Valentýna a Berďa přišli jako štěňátka v době, kdy už byla Dalinka součástí našeho života nějakou dobu, už jsme byly více sladěné a automaticky jsem je učila společně fungovat.


Miki dostal důvěru až v jeho devíti letech. Byla jsem ten den s pejsky sama doma a věděla jsem, že se vrátím od koní a budu muset dopřát procházku ještě Mikimu.

A zase to byla moje lenost a pohodlnost, kdo mě dovedl KONEČNĚ k tomu kroku dát Mikimu důvěru.


PROČ jsem Mikiho nebrávala ke koním dřív? No protože je moc velkej, koně by se ho mohli bát. Je(býval) dosti divočák a přivolání nebylo stoprocentní. Prostě na sebe navzájem nejsou zvyklí...

Moje hlava toho uměla vymyslet spoustu.

Ten den mi ale najednou přišlo, že žádný z těchto důvodů není. A tak jel Miki s námi.


Dalinka se na Mikiho nejdřív šklebila, znala ho jen z bezpečné vzdálenosti, když ho drží na vodítku někdo jiný než já.

Měla jsem samozřejmě pro všechny dostatek odměn. Takže šklebení brzy bylo pryč.

Klidné kouknuti na Mikiho, klik, dobrota...

"Ahaaa, takže dobrý...když se na něj nebudu šklebit, je to to, co se po mně chce, asi mi chce vysvětlit, že je ten děsivej vlk s ušima nahoru kámoš..."


A s Mikim stejně. Uvolnění, žádný zvýšený zájem o koně - klik, dobrota....


"No hele matko, my bysme spolu byli v pohodě vždycky, ale jestli se chceš pochválit, jak si to zvládla, tak klidně. Hlavně že si zahnala svoje bubáky v hlavě a už mě budeš brávat taky."

Byla jsem na ně pyšná. Na Dalinku na Mikiho a na ostatní koně, kteří nás z povzdálí pozorovali, také.


Poprvé to bylo náročnější. Ale každá další návštěva s Mikim u koní byla snadnější a snadnější.

A to je mu 9 let.



Neplatí tedy, že starého psa novým kouskům nenaučíš.


Klidně se ze dne na den, z hodiny na hodinu můžete rozhodnout změnit svůj životní styl a ze svého PSA kamaráda "ČEKATELE" udělat životního parťáka, který Vás doprovází na každém Vašem kroku, na každé procházce i každé kratší i delší cestě. A to nezávisle na tom, kolik je Vám nebo jemu let a jaké byly Vaše zvyky včera a hlavně nezávisle na tom, co si o tom kdo myslí.


Krásný společný čas Vám přeji. A bude-li se Vám chtít, pošlete mi fotku z Vaší největší společné výzvy. Je jedno, jestli se jedná o cestu vlakem, návštěvu rodičů, večeři v restauraci, nebo přechod Jeseníků... důležité je, že při tom oba dva - Vy i Váš psí přítel společně vystupujete z komfortní zóny a učíte se nové věci.




120 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY

IMG-20220616-WA0000.jpg

Jmenuji se Ludmila a jsem autorkou projektu

UMĚNÍ ETICKÉ KOMUNIKACE SE ZVÍŘATY.

 

Pomáhám lidem k umění vést komunikaci s jejich zvířecími přáteli efektivně a eticky.

Naučila jsem se pracovat se svými náladami, myšlenkami a emocemi tak, že si je vědomě vybírám.

Někdy to je těžké, ale s oporou se to dá zvládnout a zlepšovat se v umění etické komunikace každý den. 

Vytvořila jsem inspirační karty a deník.

Je určený pro ty, kdo chtějí na sobě pracovat a ladit svůj vnitřní svět a tím ovlivňovat i ten vnější.

 

Netrénuji ani psy, ani koně, ale zabývám se ETICKOU KOMUNIKACÍ SE ZVÍŘATY.

 

Aby člověk dokázal komunikovat eticky, potřebuje na sobě pracovat ale také potřebuje oporu.

Nejde vždy vše snadno... A naše komunikace může být jiná, než bychom si přáli, i když víme, jaká by měla být...

 

Tu oporu můžete hledat právě na těchto stránkách, v kartách a v deníku, v kurzech etické komunikace a také u mě. Můžete mi kdykoliv napsat, opravdu jsem tu pro Vás. 
 

bottom of page