Psí porodní příběh

Aktualizováno: 11. 7.


Překvápko. Proč jsme si s Týnou myslely, že se štěňátka rodí zhruba od 60.dne? Abych se přiznala, měla jsem v kalendáři 63. den, stejně jako v krycím listě a s tímto datem jsem počítala.

14. 3. 2022. Ten den Týna měla rodit.

Měla jsem to tak hezky naplánované... Předtím víkend, od pondělka dovolená.

No, Týnečka se mi možná v duchu smála, že já si mohu plánovat co chci. Jak to ve skutečnosti bude, je ale na ní. 58. den březosti v noci - tedy přelom 57/58! ...a je to tu.


Předzvěst porodu byla jasná. Jindy žravá Týnečka odmítala jídlo, všechno včetně těch nejoblíbenějších dobrot. Zajela jsem k večeru tedy do lékárny pro glukopur a vápník. Měla jsem zkušenost, že glukopur dodá energii při dlouhém porodu a vápník pro jistotu... Aby se fenka nedostala do velkého deficitu.


Sledovala jsem neklidnou Týnu a bylo mi najednou jasné, že dnes už to fakt bude. Týnečka má porodní pelech v dětském pokoji a já se tam přestěhovala s ní. V obýváku je přece jen příliš rušno a ložnice je malá.


Ve 2.40 mě Týna vzbudila, že chce ven. Vyšly jsme před dům, ona se vyčurala a při cestě domů, během překonávání tři pozvolných schodů, se nahrbila. To by mohl být stah, myslela jsem si, ale nebyla jsem si jistá.

Doma pak přecházela z pelíšku ven a zase zpátky a najednou vidím, že se klube ven štěně.

Týna stojí a diví se stejně jako já.

Vzpomněla jsem si, jak mě veterinář varoval, že první štěňata u prvniček někdy nepřežijí díky dlouhému tlačení.

Raději jsem tedy jemně a s vlnou pomohla štěně vytáhnout a společně s Týnou jsme porušily plodové obaly.

Štěňátko nejevilo známky života. Nehýbalo se, nedýchalo, Týna jej olizovala a já s ním mírně zatřásla na dlani zadečkem nahoru a hlavičkou dolů, aby mohly vytéct tekutiny. Pořád nic... Týna nehybné štěně olizovala já také mnula jemně jedním prstem hrudníček.

Štěně vypadalo bez života, ale něco mi říkalo, že pořád můžeme něco udělat. Necítila jsem totiž nic smutného, ten pocit člověku dá předem vědět že něco není v pořádku, mívám to tak a teď nic...

Můj pocit mi říkal, že všechno je v pořádku i když to tak na pohled nevypadalo.


Vzala jsem štěně znova do dlaní a ústy odsála nos a pusinku (odsávačku nemám a asi bych se s ní stejně netrefila. Není to tak nechutné, jak se zdá :) ) , položila jsem štěně zpět na podložku, znova promasírovala hrudníček a ono se pohnulo... Poprvé od chvíle co vyšlo ven.

Pak konečně začalo dýchat samo... Bylo připojené na pupeční šňůře a ani já ani Týna jsme mu nedopřály šok okamžitým přerušením pupeční šňůry...


Racionálním uvažováním se to čekání na ten první nádech a pohyb zdálo být děsivé, protože to určitě nebylo v řádu vteřin, ale spíš minut...

Bylo pro mě těžké rozhodování mezi strachem a důvěrou... jaké to teprve musí být pro lékaře. Já jsem se rozhodla pro důvěru a zůstala klidná.


Ten čas byl poměrně dlouhý a tak jsem měla prostor popřemýšlet si o tom, kudy se dát...


Když jednáme teď, v přítomnosti, nevytváříme si žádné domněnky a strachy, reagujeme jak by zareagovalo zvíře - pravdivě a čistě.


Plodový obal snědla Týna a také překousala pupeční šňůru. Štěně bylo živější a aktivnější každou vteřinou. Bylo něco málo po třetí hodině ranní. Placenta vyšla asi o 15 minut později a o tu se také postarala Týnečka. Ona štěňátko olizovala, já sušila a dýchala na ně, abychom je společné zahřály. Postupně vypadalo lépe a lépe.

Měly jsme akorát hodinu na to, abychom se postaraly o první štěně.


Zhruba za 70 minut po něm přišlo další. Bylo to asi na 5 vln. Zase jsem raději jemně a s vlnou (pohyb dělohy, kterému se říká stah, připomíná spíše vlnění a také to slovo zní lépe, proto ho používám) pomohla vytáhnout, když už bylo napůl venku.

Na první pohled tohle štěně vypadalo větší. Vylezlo ven v obalu i s placenou dohromady, tak jsme trhaly dvojí obaly.

O dětech narozený v plodovém obalu se říká děti štěstěny. Je to velmi výjimečné. U porodu štěňátek jsem to zažila poprvé. Dost možná to bude podobně. A tak přišlo na svět štěňátko Štěstěny.

I tohle druhé štěně nejspíš spalo a porod ho neprobudil.

To druhé se nám s Týnou ale podařilo probrat o kus rychleji.


Valentýnka si se vším ale věděla rady hned. Rodilasice poprvé, ale evidentně si s ničím starosti nedělala.

Druhé štěně bylo ve skutečnosti menší než to první. Ten dojem dělalo to, že vyšlo ven v plodových obalech i společně s placentou.

Štěňátka jsem pomohla osušit a pak už mým záměrem bylo jen nerušit seznamování mámy a jejich miminek. Tiše a nenápadně jsem je sledovala a z celého srdce vstřebávala kouzlo nového života.


Ani jsem se v tom rozrušení nepodívala, co jsou štěňátka vlastně zač. Až za pár hodin jsem zkontrolovala pohlaví a zvážila je.


První je zlatý chlapeček s velkým bílým límečkem a váží 165 g a druhá je holčička. Je také zlatá a má za krkem bílou šmouhu. Dvě hodiny po porodu vážila 146 g.

Jsou to drobečkové, ale i rodiče jsou drobní, nemají tedy po kom být velcí.


První vrh štěňátek Matu Sulei je na světě.

Je tak tenká nitka mezi životem a smrtí. Obzvlášť v okamžiku zrození.


A platí to nejen při zrodu života lidí či zvířat, ale při zrodu čehokoliv... velkých snů, nápadů, projektů... než zesílí, je snadné je ztratit a je zapotřebí věnovat jim péči a pozornost, aby přežili...

Někdy to může být i velmi bolestivé a náročné, než se vyklubou na svět, ale vždy to stojí za to.


S příchodem štěňátek přišel na svět i celý můj projekt.


Vím, jak paradoxně osamělá a nelehká je někdy cesta se štěňátkem jako novým členem rodiny. Se zvířaty už nějaký čas žiji a tak společně se štěňátky se zrodil celý můj projekt MATU SULEI.


I když je to už šestnáct let, co jsem si přivezla domů svoji velkou životní průvodkyni černou kokřici Riu, pamatuji si každý okamžik jako by to bylo včera. Co mi dělalo radost a zároveň i z čeho jsem měla strach a co mě trápilo.


O tom si můžete přečíst více v mém příběhu.


Přála jsem si, aby nové rodiny štěňátek od nás měli zázemí a cítili oporu, budou - li potřebovat.