Splněné přání není konec pohádky...

Aktualizováno: 16. 6.



Buďme opatrní na svá přání, mohla by se splnit!


Mně se má přání celkem úspěšně plní a někdy je to opravdu jízda.


Starší dcera - Julinka se zamilovala do koní už jako maličká. Nejdřív je chtěla jen pozorovat a postupem času s nimi chtěla být víc.

Ještě jí nebylo 6 let, když jsme přemluvili její první a nejlepší trenérku, aby ji vzala do oddílu.


Oddíl byl pro děti od 6ti let a tak nám přesvědčování chvíli trvalo, ale nakonec se podařilo. Julinka začala chodit pravidelně ke koním a komunikovat s nimi pod zkušeným vedením. Já chodila tréninky pozorovat s miminkem v náručí a s psím doprovodem v patách. A to byl čas, kdy jsme se s Julinkou obě zamilovaly do koní doopravdy hluboce.


Zde dostala Julinka své pevné jezdecké základy.

Bohužel tato krásná etapa života trvala pouhé dva roky, skvělá trenérka podlehla zákeřné nemocí, s níž dlouho statečně bojovala.


Další rok jsme hledaly s Julinkou možnosti kde bychom obě mohly být koním nablízku. Vyzkoušely jsme všechny stáje v okolí, nic ale nebylo to pravé.

A tak se zrodilo mé velké přání...


Mít tak vlastního koně... ❤️


(zde se ne nekoňáci zasněně usmívají, koňáci se ustaraně chytají za hlavu)


No ano, já, která jsem nikdy nepečovala o koně a vím o nich jen tolik, že jsou překrásní, žerou trávu a seno a cítím v jejich blízkosti zvláštní mravenčení v břiše, jejich blízkost mě dojímá téměř k slzám a desetiletá slečna, která sice zhruba 2,5 roku jezdila pod skvělým vedením, pak rok zkoušela, co se dalo... ale pořád je to dítě...


A jasné NE od manžela na nápady ohledně "vlastnictví" (kdo mě už znáte, víte proč uvozovky - podle mě zvíře nelze vlastnit) koně.


To byla naše výchozí pozice. Přesto jsem si to přála opravdu moc.


Jedním z těch pokusů kde být blízko koní byli naší známí, žijící ve stejné vesnici. Měli tehdy tři koně. Jednoho z nich - krásnou norickou kobylku Dalinku jsme si oblíbily nejvíce. Po nějakém čase se ji rozhodli prodat a protože jsme ji měly s Julinkou obě moc rády a po koni jsme toužily, koupily jsme si ji my...


Nějaký čas zůstala tam kde byla. Rozdíl byl jen v tom, že my jsme se o ni starali, uklízeli jí a převzali náklady na její život.


Teď jsme se teprve začaly učit, kdo je to vlastně kůň.


Chodit do oddílu ke koním, nebo přijmout odpovědnost za život koně to jsou dvě naprosto odlišné věci.


No a zde teprve začíná ten příběh.


Dalinka byla skvělá, hodná kobylka, ze sedla spolehlivá, jen se občas něčeho polekala, ale na práci ze země zvyklá nebyla. Procházka na ruce byla jedno velké přetahování o to, kdo půjde první.


700 kg čisté váhy, když se rozhodne, že si půjde po svém, to není nic moc. Zde silou člověk nic nezmůže a nebo pokud ano, musí dobře vědět, kde to zabolí... a to já jsem nemohla.

Tohle mi nikdy nešlo. Jakékoliv násilí na zvířatech, nebo i na dětech... i když tomu někdo říká "dobře míněná rána" jen u toho spojení se mi dělá fyzicky zle.

Já jsem silná - těžká, se svoji vysokou váhou také dost fyzicky zdatná a NIKDY bych nepoužila svou sílu na to, abych ublížila někomu koho miluji. Ať už z jakéhokoliv důvodu.


Nevěřím že tohle může fungovat.

Na mě by to tedy nikdy nefungovalo. Kdyby mi někdo ublížil, aby mě něco naučil...jen ztratím důvěru. Dělala bych to jen proto, že musím, ale vztah tím utrpí velmi.


Z toho důvodu, že fyzicky prostě nedokážu někomu působit bolest a také proto, že vím, že na mě by to nefungovalo, jsem nikdy nezkoušela se s koněm přetahovat silou a napravovat jeho chování přes bolest.


S koněm je to jiné než se psem. Jeho zájem, náklonnost a důvěru si musíte získat daleko pečlivěji, pozorněji a jemněji, než zájem a náklonnost psa.


Pes je šelma. Nebojí se a nebo mnohem míň než kůň. Pes žije s člověkem podle nejnovějších poznatků více než 23 tisíc let. Za tu dobu už si pes a člověk stihli mnohé vyjasnit.


Kůň se objevuje v životě člověka zhruba 5 tisíc let. To je doba výrazně kratší.


Na psa si nikdo nesedá, nestrká mu do úst žádná železa a neovládá ho nejrůznějšími mučícími nástroji, tak jako koně.


Kůň je kořist, býložravec a je stále ve střehu.


Kůň je stádové zvíře. Nepotřebuje ke svému životu člověka. Potřebuje další koně.


To máme hned čtyři závažné důvody, proč nám kůň nechce a nepotřebuje plnit naše přání a nevyhledává lidskou společnost.


Tohle jsem si musela uvědomit. Četla jsem dny i noci knihy o koních, hledala jsem způsoby, jak s Dalinkou komunikovat. Jak jí jemně říct, co po ní chci a potřebuju, aby se nám spolu dobře žilo.


Šlo to hodně pomalu. Pozvala jsem si v prvních společných dnech s Dalinkou trenérku. Byla moc milá, věděla toho mnoho, co mi tam ale chybělo... nezeptala se, jak Dalča žije. Dnes vím, že to je naprostý ZÁKLAD všeho.


Výsledek našeho společného snažení byl podle trenérky ten, že jsme si nevybraly dobrého koně pro nás... No jo, jenže nám přišla do cesty zrovna ona.