Splněné přání není konec pohádky...

Buďme opatrní na svá přání, mohla by se splnit!

Mně se má přání celkem úspěšně plní a někdy je to opravdu jízda.

Starší dcera - Julinka se zamilovala do koní už jako maličká. Nejdřív je chtěla jen pozorovat a postupem času s nimi chtěla být víc.

Ještě jí nebylo 6 let, když jsme přemluvili její první a nejlepší trenérku, aby ji vzala do oddílu.

Oddíl byl pro děti od 6ti let a tak nám přesvědčování chvíli trvalo, ale nakonec se podařilo. Julinka začala chodit pravidelně ke koním a komunikovat s nimi pod zkušeným vedením. Já chodila tréninky pozorovat s miminkem v náručí a s psím doprovodem v patách. A to byl čas, kdy jsme se s Julinkou obě zamilovaly do koní doopravdy hluboce.

Zde dostala Julinka své pevné jezdecké základy.

Bohužel tato krásná etapa života trvala pouhé dva roky, skvělá trenérka podlehla zákeřné nemocí, s níž dlouho statečně bojovala.

Další rok jsme hledaly s Julinkou možnosti kde bychom obě mohly být koním nablízku. Vyzkoušely jsme všechny stáje v okolí, nic ale nebylo to pravé.

A tak se zrodilo mé velké přání...

Mít tak vlastního koně... ❤️

(zde se ne nekoňáci zasněně usmívají, koňáci se ustaraně chytají za hlavu)

No ano, já, která jsem nikdy nepečovala o koně a vím o nich jen tolik, že jsou překrásní, žerou trávu a seno a cítím v jejich blízkosti zvláštní mravenčení v břiše, jejich blízkost mě dojímá téměř k slzám a desetiletá slečna, která sice zhruba 2,5 roku jezdila pod skvělým vedením, pak rok zkoušela, co se dalo... ale pořád je to dítě...

A jasné NE od manžela na nápady ohledně "vlastnictví" (kdo mě už znáte, víte proč uvozovky - podle mě zvíře nelze vlastnit) koně.

To byla naše výchozí pozice. Přesto jsem si to přála opravdu moc.

Jedním z těch pokusů kde být blízko koní byli naší známí, žijící ve stejné vesnici. Měli tehdy tři koně. Jednoho z nich - krásnou norickou kobylku Dalinku jsme si oblíbily nejvíce. Po nějakém čase se ji rozhodli prodat a protože jsme ji měly s Julinkou obě moc rády a po koni jsme toužily, koupily jsme si ji my...

Nějaký čas zůstala tam kde byla. Rozdíl byl jen v tom, že my jsme se o ni starali, uklízeli jí a převzali náklady na její život.

Teď jsme se teprve začaly učit, kdo je to vlastně kůň.

Chodit do oddílu ke koním, nebo přijmout odpovědnost za život koně to jsou dvě naprosto odlišné věci.

No a zde teprve začíná ten příběh.

Dalinka byla skvělá, hodná kobylka, ze sedla spolehlivá, jen se občas něčeho polekala, ale na práci ze země zvyklá nebyla. Procházka na ruce byla jedno velké přetahování o to, kdo půjde první.

700 kg čisté váhy, když se rozhodne, že si půjde po svém, to není nic moc. Zde silou člověk nic nezmůže a nebo pokud ano, musí dobře vědět, kde to zabolí... a to já jsem nemohla.

Tohle mi nikdy nešlo. Jakékoliv násilí na zvířatech, nebo i na dětech... i když tomu někdo říká "dobře míněná rána" jen u toho spojení se mi dělá fyzicky zle.

Já jsem silná - těžká, se svoji vysokou váhou také dost fyzicky zdatná a NIKDY bych nepoužila svou sílu na to, abych ublížila někomu koho miluji. Ať už z jakéhokoliv důvodu.

Nevěřím že tohle může fungovat.

Na mě by to tedy nikdy nefungovalo. Kdyby mi někdo ublížil, aby mě něco naučil...jen ztratím důvěru. Dělala bych to jen proto, že musím, ale vztah tím utrpí velmi.

Z toho důvodu, že fyzicky prostě nedokážu někomu působit bolest a také proto, že vím, že na mě by to nefungovalo, jsem nikdy nezkoušela se s koněm přetahovat silou a napravovat jeho chování přes bolest.

S koněm je to jiné než se psem. Jeho zájem, náklonnost a důvěru si musíte získat daleko pečlivěji, pozorněji a jemněji, než zájem a náklonnost psa.

Pes je šelma. Nebojí se a nebo mnohem míň než kůň. Pes žije s člověkem podle nejnovějších poznatků více než 23 tisíc let. Za tu dobu už si pes a člověk stihli mnohé vyjasnit.

Kůň se objevuje v životě člověka zhruba 5 tisíc let. To je doba výrazně kratší.

Na psa si nikdo nesedá, nestrká mu do úst žádná železa a neovládá ho nejrůznějšími mučícími nástroji, tak jako koně.

Kůň je kořist, býložravec a je stále ve střehu.

Kůň je stádové zvíře. Nepotřebuje ke svému životu člověka. Potřebuje další koně.

To máme hned čtyři závažné důvody, proč nám kůň nechce a nepotřebuje plnit naše přání a nevyhledává lidskou společnost.

Tohle jsem si musela uvědomit. Četla jsem dny i noci knihy o koních, hledala jsem způsoby, jak s Dalinkou komunikovat. Jak jí jemně říct, co po ní chci a potřebuju, aby se nám spolu dobře žilo.

Šlo to hodně pomalu. Pozvala jsem si v prvních společných dnech s Dalinkou trenérku. Byla moc milá, věděla toho mnoho, co mi tam ale chybělo... nezeptala se, jak Dalča žije. Dnes vím, že to je naprostý ZÁKLAD všeho.

Výsledek našeho společného snažení byl podle trenérky ten, že jsme si nevybraly dobrého koně pro nás... No jo, jenže nám přišla do cesty zrovna ona.

U nás to funguje tak, že když je nějaké zvíře s námi, přijmeme za ně zodpovědnost, je s námi už celý život.

Dalča postupně začala být "divočejší" pro dceru bylo stále těžší se s ní domluvit i ze sedla. Koňáci kolem mě mi říkali, jak je to nešťastné, když se člověk bez zkušeností s koňmi rozhodne pozvat koně do svého života a je na to sám... Ano, spoustu chyb jsme s dcerou udělaly, ale nebylo to jen tím.

Dalinka najednou viděla, že jí někdo naslouchá a tak ukazovala jasněji a jasněji, co potřebuje.

Sama v ohradě běhala kolem ohradníku jako šílená, pořad tam a zpátky. Měla tam vyšlapanou cestičku, řehtala a házela hlavou... a mně se kutálely slzy po tvářích při tomto pohledu.

Prosila jsem její bývalou majitelku u které zatím Dalča stále žila, ať ji dá dohromady s dalšími dvěma kobylkami, že nechce být sama... Zkusila to pár dní, ale zase je oddělila s tím, že je Dalča pro ně nebezpečná.

Jednou, když si Julinka zase zkusila na Dalču sednout, Dalinka vyváděla, nedalo se s ní domluvit, byla jak na jehlách, chtěla utéct klidně i s Julinkou na zádech.

Julča tedy sesedla, Dalče jsme sundaly uzdu a sedlo a jen co jsme ji pustily, letěla tryskem pryč od nás. Přeskočila dva dost vysoké ohradníky, dokud nedoběhla k dalším koním. Tam zůstala už klidná se pást. Podívala se na mě a jako by říkala "promiňte, ale já takto nemůžu".

Přišla si i pro pohlazení. Věděly jsme, že takto to zůstat nemůže. K tomu bývala majitelka prodala své dva koně, že u ní zůstane jen Dalča a Dalinku přesunula na nejvzdálenější louku od ostatních koní u její sousedky.

Dalča onemocněla. Opakovaly se abscesy (zanětlivé procesy) na střídačku i současně v obou zadních kopytech. K tomu se přidaly bolesti zad.

Dalču jsme musely přesunout do jiného ustájení a to co nejrychleji.

Nezní to tak závažně, ale bylo to jedno z nejtěžších období v mém životě. Pochybovala jsem o tom, zda můžu zvládnout péči o koně. Kůň, když si lehá bolestí, je to opravdu průšvih... a Dalča si do té doby v přítomnosti lidí nelehala. Jen když byla v dostatečné vzdálenosti, nebo nejraději když žádný člověk nebyl poblíž.

K těm starostem o Dalčin život a zdraví se také přidávaly starosti finanční, protože veterinární péče o koně je nesmírně nákladná záležitost... a vždy s nejistým výsledkem.

Podařilo se nám najít jiné ustájení s více koňmi a s pobytem v boxu (sucho a teplo). To v současném zdravotním stavu potřebovala. Dala se do kupy tak, aby byla schopná převozu a mohly jsme vyrazit.

Bylo to zde jiné. Spousta koní, každý ve svém boxe. Zhruba šest hodin denně ve výběhu...(to není moc) výběhy ale nebyly moc velké a Dalča dál byla ve výběhu sama.

Jak se uzdravila a nabrala energii, ukázala zase velmi jasně, že ani tohle není to pravé.

S Julinkou v sedle se dokonce stavěla na zadní a vyhazovala. To nikdy neudělala, ani při svém největším stresu. Další vlna zoufalství a občasné myšlenky, zda ji přece jen neprodat někomu, kdo to s koňmi umí.

Ve stáji byla trenérka, kterou jsem bezradná požádala o pomoc. Sedla si na Dalču a neváhala značnou silou použít své obvyklé nástroje - pákové ostré udidlo a šporny (kovové konce na botách), kterými důrazně upozorňovala Dalču, že takhle se s ní v sedle chovat nebude.

Naštěstí jsme trenérčino snažení ukončily asi po pěti minutách Dalčina vzpínání a následně skoro dřepání k zemi po použití síly ze strany trenérky, kdy já řekla dost a ona také řekla, že má doma malé dítě a nehodlá se nechat zabít...

Těch pět minut ale stačilo k tomu, abychom se následující měsíc nemohly k Dalče přiblížit se sedlem.

Tak jsme s ní chodily na procházky, jen tak na jízdárnu si spolu zaběhat ze země...

Já jsem se jí stále omlouvala za to, co jsme to s tou trenérkou vyvedly a ona se postupně přestala zlobit... za dalších pár týdnů se přestala bát a Julča naznala, že si zkusí sednout na ni jen tak...bez sedla a bez udidla...a já ji držela na vodítku a chodily jsme a poklusávaly, na místech kde bylo trošku trávy se pásla... a bylo to tak nějak vše v poklidu.

Po pár měsících už mohly holky zase spolu na vyjížďku (vždy ve více lidech a koních společně).

Dalča se zde uzdravila, seznámila s dalšími koňmi. Vyzkoušely jsme, že může být i naboso - bez podkov - a tím také mohla jít dohromady k dalším koním. I to zvládla a tak byl čas najít to pravé ustájení, které bychom si pro ni přály na co nejdelší dobu, klidně napořád, takové, které ona si přála, takové, co odpovídalo jejím potřebám.

Už déle jsem se ohlížela po překrásném ranči kousek od nás, kde by Dalča měla všechno co ona potřebuje - rozlehlé pastviny s různorodým terénem, spoustou koní, nepřetržitý přístup k vodě a senu a nějaké ty lesíky a pár přístřešků, když je potřeba se schovat před horším počasím.

Měla jsem v sobě ale sále tu obavu, co když se nesnese s tolika různými koňmi, s dominantními kobylami...co když někomu ublíží?

Jirka - majitel ustájení mi řekl. "Přijeďte a uvidíme. Já jsem ale ještě neviděl, že by si to koně nevyřešili sami."

Měl pravdu. Dalča si udržovala svůj osobní prostor, ale rozhodně nebyla zákeřná a nikdy po nikom nevykopla bez varování. Díky její velikosti vždy stačilo jen to varování v podobě zašklebení, když to nepomohlo, tak pořádně uši dozadu k hlavě, pysk dopředu a pár rychlejších kroků směrem k drzounovi, který jí šel do osobního prostoru a bylo jasno.

Když se ukázalo, že tohle nezabere, byla Dalča ta, kdo ustoupil. Rozumná holka. :)

První týdny zde za námi chodila jako pes. Cítila v nás zázemí a oporu v novém prostředí, kde se mohla konečně poprvé ve svém životě v 1oti letech svobodně pohybovat mezi koňmi. Byla z toho trochu nejistá, ale rychle si zvykla. Pak následovalo několik měsíců, kdy byla na stádo tak silně fixovaná, že naopak my jsme jí byly úplně ukradené. I kdybychom donesly sebelepší mlsku, nic nebylo cennějšího, než přítomnost a fyzická blízkost dalších koní.

Ten pohled mě dojímal k slzám. Byly to slzy štěstí, že jsem koni, za kterého jsem přebrala zodpovědnost, dala to, co potřebuje. Náš společný čas spočíval v tom, že jsme kolem přístřešků koní uklidily, daly mlsky, pohladily, pobyly spolu jen tak... Až si Dalča zvykla, Julinka s ní začala chodit na vyjížďky.

Krásné prostředí kolem, lidé, kteří své koně vnímají jako přátele a přistupují k nim s respektem a jemností... asi jsem se ocitla v ráji :)

Četla jsem a vzdělávala se... uvědomovala si chyby, které jsem udělala na začátku našeho společného života s Dalčou a napravovala je.

Žádné chyby ale nemohly převážit ten největší benefit v Dalčině životě. Ona najednou nebyla něčím, kdo má člověku sloužit za každých okolností. Stala se nejlepším přítelem a životní láskou, která může mít svůj názor, může mít špatný den a může si dovolit nespolupracovat, když jí to zrovna nejde.

Za to máme pohodového šťastného koně. Stále je ještě trošku lekavá... ale je k nám opatrná a jemná. S dnes už skoro čtrnáctiletou Julinkou mohou na vyjížďku vyrazit i sami (vždy jsem poblíž ze země, mám ji na GPSce a naše cesty se prolínají v terénech, které absolutně známe). Jsou si s Julinkou vzájemně oporou.

Když zaváhá Julinka, podrží ji svou sebejistotou Dalča, když zaváha Dalča, zůstane klidná Julinka... No a já a moje pubertální dcera máme společných 700 kg lásky, které nás učí umět si poradit v každé životní situaci.

Spojuje nás a ani v období dceřina dospívání neztrácíme společnou řeč.

Proč to všechno píšu?

Nedokázaly jsme nic výjimečného, umíme "jen" se v klidu a bez konfliktu domluvit s velkým zvířetem, které nemá nejmenší zájem na tom, proč by se s námi domlouvat mělo.

A přesto chce.

Protože nám věří, protože máme mezi sebou vztah, pouto. Protože ví, že jí nasloucháme a může kdykoliv dát najevo, co potřebuje.

Jsem denně mezi 15ti až 20ti koňmi (podle toho, kolik jich zrovna na Posluchově je), sleduji jejich signály, naslouchám tomu co říkají a díky tomu se učím rozumět lépe všem ostatním zvířatům, lidem i sobě.

Právě život s koňmi mě dovedl k lepší komunikaci se psy. Kdyby psi nebyli tak trpěliví a oddaní, často by nás asi poslali do háje...

Mým cílem je, aby můj vztah se psy byl založen na naslouchání a důvěře, ne jen na jejich nekonečné trpělivosti a oddanosti člověku.

Proto si i zapisuji co mi říkají, jak se cítím já, jak se cítí oni... Co mohu udělat pro to, abych byla lepším vůdcem který je spolehlivý a hodný následování.

Pracuji na sobě, abych pro zvířata byla srozumitelná a nedělala chyby ve svém sdělení jim. Dávám jim najevo, že naslouchám a že je pro mě důležité, co mi sdělují. Jejich sdělení jsou pak jasnější.

To mě naučili až koně, přes to, že psi mě v mém životě doprovází více než 23 let, k lepší komunikaci s nimi mě přivedli až koně.

Dnes už je mé přání mít koně v našem šťastným přáním... bylo to ale někdy moc těžké. O to víc, že manžel nesouhlasil a tak jsem se nemohla svěřit, poplakat si, jak zle se cítím. Musela jsem to zvládnout sama.

Já a dcera, která vždy se vším velmi pomohla. Ty technické věci v učení konkrétních dílčích kroků umí lépe než já.

Občas se stalo, že nemohla do školy, když Dalča měla bolavá kopyta a já potřebovala pomoct převazovat obvazy a obklady... Ale tyto chvíle nám daly do života tisíckrát víc, než pár hodin ve školní lavici.

Možná právě proto, že jsem si šla tak tvrdohlavě za svým přáním dopřát sobě a dceři život s koňmi, bez ohledu na to, co si o tom myslí druzí, i blízcí... Možná právě proto jsem ty nejtěžší chvíle zvládla.

Nezbývalo mi nic jiného. Nemohla jsem přiznat, že to nezvládnu.

Tím mi manžel prokázal obrovskou službu. Nepotřebuji nekonečnou podporu všech kolem sebe, abych mohla něco dělat.

Když vím, že je to to pravé. Mohu se do toho pustit i bez jejich souhlasu. A během té cesty dokázat, že to byla správná volba.