Třicetidenní výzva KAŽDÝ DEN NA JEDOVOU


Při jedné z procházek s pejsky mě napadlo - co kdybychom se vydali na Jedovou? Je to pěknej kopec a nechodím tam často...


Je to hora o výšce 633m. Je v plánu postavit zde rozhlednu, ale zatím to nevypadá, že by se mělo něco začít dít. Jsem ráda, že se tu nic neděje. Pohořany jsou krásná klidná vesnice a čím min lidí sem přijede, tím líp...


Zní to divné z cestovatelského webu, že? Ono to souvisí vlastně se vší turistikou. Myslím, že žádní místní obyvatelé nejsou rádi, když se jim do místa jejich domova hrnou davy turistů...


Třeba u nás na Pohořanech to souvisí s tím, že turisté jsou často lidé, kteří sem jedou využít tu naši nadmořskou výšku, jediný trochu větší kopec poblíž Olomouce...


Cyklisté se tu řítí vesnicí tak, že Vám s klidem přizabíjí psa, nebo i dítě, vlastně kohokoliv, kdo se v cestě objeví, hlavně z toho kopce nebrzdit... (ne všichni, ale je jich hodně).


Nejsou to oni, kdo se chová opatrně a s respektem k místním.


Jsou to místní, kdo musí stále dávat pozor, okřikovat své děti a nepustit z vodítka psy ani u domu, protože za zatáčkou se může kdykoliv vyřítit cyklista v obrovské rychlosti...

K tomu jsou někteří značně posíleni alkoholem, aby měli více odvahy nebrzdit...


Taky je tu "parádní terén" pro motorky a čtyřkolky... Ti se z mé zkušenosti většinou chovají opatrně a s respektem k lidem... I tak je ale nevidím v našich lesích, nebo aspoň tam, co tu z těch lesů zbylo, ráda.


Pohořany jsou docela koňská vesnice. Co takový kůň asi udělá, když uslyší kravál dvou motorek řádcích v lese, to si raději ani nepředstavuji. Ono ani se zmíněnými cyklisty koně někdy nejdou snadno dohromady.


Cyklista prosviští kolem zadku koně, jako by jel kolem věci, ne kolem živého a dost plachého zvířete.

Není pak daleko k neštěstí. Kůň může leknutím shodit svého jezdce, nebo prostě skopnout toho cyklistu, co ho vyděsil.


Proto prosím cyklisté, motorky, auta... KOLEM KONÍ POMALU, POTICHU, ideálně zastavte a počkejte, až přejde. (Prostě sledujte gesta jezdce)



Obecně, ne jen u nás na Pohořanech logicky turisté neznají místní zvyky, složení obyvatel, i těch zvířecích... Nástrahy prostředí a právě proto musí být mnohem pozornější a opatrnější než místní.


Soused ze statku, by Pohořanské turisty jistě také rád požádal o to, ať nevstupují do ohrad ke zvířátům... Nikomu se nám nelíbí, když nám někdo vleze do obýváku a ony ani ty krávy, ani ti koně to nemají jinak... A mohli by se i naštvat a to pak končí sranda.




Jo a ještě poslední prosba - nemají hlad! Nikdy nekrmte cizí zvíře, ničím! Ani trávou ani jablky...prostě se jen v klidu z dálky podívejte, nic víc není třeba.


Pokud někam přijíždíme, je opravdu velmi důležité chovat se zde s respektem k místním lidem, zvířatům, k přírodě...


To platí kdekoliv na světě, ať přijedeme na druhý konec světa, nebo do vedlejší vesnice.


No ale teď už k té mé třicetidenní výzvě

KAŽDÝ DEN NA JEDOVOU.


V čem tahle "hra" spočívala?


Rozhodla jsem se, že každý den půjdu na Jedovou, ať se děje co chce, prší, sněží, chce se mi, nechce se mi...


KAŽDÝ DEN


Jedová je vrchol 633 m n.m. a před domem mám rozcestník, který je označen výškou 510 m. Za ten měsíc jsem tedy překonala 3690 výškových metrů. To je nejblíže Rakouské hoře Großglockner patřící do Vysokých Taur.


Budu se tam muset vydat, abych se na ni koukla a viděla horu, na kterou bych se šplhala měsíc.

Großglockner sahá do výšky 3798 a já jsem si včera i po skončení mé třicetidenní výzvy přece jen vyběhla na Jedovou ještě jednou, aby mi to na Großglockner vyšlo :)


Těch třicet dní mělo různé fáze. Zpočátku mi dělalo největší problém vměstnat tu hodinu času denně do ostatních zvyků a povinností.


Práce, kde většinou musím těch osm hodin denně strávit, děti, kůň, domácnost, psi...


Pejsci se ale stali největší motivací. Na procházku s nimi stejně musím a i když ji často spojuji s časem u koní, cesta na Jedovou pro ně byla ještě mnohem zajímavější a zábavnější.





Občas se ke mně ještě někdo další připojil, ale většinou jsem chodila sama se psi - s Mikym a Valentýnou.


Začala jsem 13. 9. - Země se začínala akorát barvit do podzimních barev.


Zvyknout si na nový rytmus, překonat ten pocit, že se mi "nechce" i když jsem si tu procházku moc užívala. To mě provázelo v úplně prvních dnech. Co se velmi změnilo byla únava... bývala jsem poslední dobou dost unavená a po prvních 4 - 5ti dnech rychlé procházky se únava začala ztrácet.


Jistě všichni víme, že není nejlepší lék na únavu prostě odpočívat v křesle u televize, v lepším případě s knihou... Bylo dobré si to takto prakticky připomenout.


KDO NEMŮŽE PŘIDÁ :D


Samozřejmě s jemnou nadsázkou. Vždy je třeba vnímat sebe sama.


Po prvním týdnu jsem přestala vnímat jen přírodu, tak jak je viditelná očím, ale začala jsem více vnímat rytmy Země a Měsíce. Uvědomila jsem si, že se na oblohu dívám především na cestách, doma moc ne...

Od té doby, co mi skončila mateřská a chodím do práce, nevnímám tolik měsíční cykly, svátky Země si uvědomuji spíš jen s pohledem do kalendáře...