PRVNÍ Z TISÍCE DŮVODŮ PROČ ŽÍT SE ZVÍŘATY

Dnes ráno jsem šla do práce a potkala mladou ženu se psem. Žena byla menšího vzrůstu než většina lidí, vypadala jako dítě i když při pohledu z blízka bylo zjevné, že dítětem už dávno není. Její pes byl také droboučký.

Na první pohled bylo vidět to silné pouto mezi nimi.

Míjela jsem je na chodníku a v jejich blízkosti jsem intenzivně cítila, jak pes ženě poskytuje oporu. Mezi lidmi se necítila bezpečně, cítila se jiná, odmítaná i můj pohled, kterým jsem o ni a pejska zavadila, jí evidentně nebyl zpočátku příjemný. Já si ale neprohlížela její odlišnost, byla jsem fascinovaná tím, co jsem z nich cítila. Člověk se svým zvířecím životním parťákem často bývá podobně naladěn, do určité míry souzní, je zjevné to napojení.

Tohle ale bylo víc než obvykle. Ten pes plnil svůj životní úkol a věděl o tom. Chránil tu ženu před celým světem i před jejími strachy. Mohla se za něj úplně schovat. Z té dvojice on byl tím, kdo ví.

Najednou mi začalo běhat hlavou "Proč tak moc toužím po přítomnosti zvířat v mém životě?"

Aniž bych té myšlence chtěla věnovat tolik pozornosti, vhrkly mi slzy do očí. Začaly mi naskakovat nejrůznější odpovědi.

U zvířat mohu a dovedu být sama sebou.

Nemusím se usmívat když nechci, nevadí jim, že jsem tlustá, neřeší můj účes, moji barvu a délku vlasů, mé oblečení...

Neříkají mi co mám dělat.

Jsou různé typy lidí. Někdo potřebuje vedení, je mu to pohodlnější. A jiný zase naopak nesnáší dobře jakékoliv vedení.

Já patřím do té druhé skupiny. Opravdu nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. V tom je mi přítomnost zvířat nesmírně příjemná. Navrhují, to ano. Chtějí si hrát, chtějí na procházku, chtějí... kde co :) Ale mohu je odmítnout, pokud by mi to nebylo příjemné. Je to moje volba.

Nevytýkají, co jsem udělala špatně.

Zvířata neumí říct "já jsem Ti to říkal" i kdyby to uměli... neudělali by to... žijí teď. Ani v minulosti, ani v budoucnosti, prostě teď.

Nechtějí se mnou manipulovat.

Jsou přímí a otevření.

Ty naše lidské hry...

Jak mohou být nebezpečné a člověku ovlivnit celý jeho život, chování, smýšlení, pokřivit osobnost.

Potlačit vášeň projevovat své vlastní JÁ.

Odmalička jsem měla v sobě velmi silně zakódováno dělat co se ode mě očekává.

Jak bych se měla chovat a tvářit... co dělat, aby mě ostatní měli rádi.

Byla jsem hodné dítě. Hodně jsem se usmívala na všechno a na všechny.

"Kam mě postavili, tam jsem zůstala..." (přesně tak mi to i máma říkala :) )

Hlavně neplakat, nevztekat se, neprojevovat emoce. Tedy jen ty, co se sluší a co ostatní chtějí vidět, jiné ne. Tak se to dřív dělalo obecně. Mí rodiče byli hodně vnímaví, ale přece jen žili v době jaké žili.

Dnes, když se rozhodnu nevztekat se, tak ne proto, že nesmím, ale proto, že vidím, že se mě zvířata bojí. Především šeltie Valentýna. Malamutovi je to celkem jedno a klidně by mě vyslelchnul i v tom vzteku.

Nikdo z nich mi to ale nezakáže. A já se najednou uklidním sama, ne proto, že mě někdo umlčí, nebo že by mě neměl rád, když se nechovám příkladně, ale způsobovala bych svým projevem trápení někomu jinému... v tomto případě Valentýně.

A není to tak, že bych svůj vztek potlačila.

On opravdu odejde.

Nemusím se kvůli někomu měnit.

Velmi mi v tomto pomohla právě zvířata kolem mě. Je jim jedno jak vypadám, mají mě rádi ať se cítím jakkoli a dělám cokoliv.

Jediné, co po mě žádají, je abych jim říkala pravdu.

Zvířata fungují jako ta nejvěrnější zrcadla a neexistuje způsob, jak je obelhat. Když se cítím špatně, stačí si přiznat, jak se skutečně cítím a co aktuálně řeším. Nesoudí mě. Nehodnotí kdo za to může a proč.

Někdy se může zdát, že psi, koně, nebo jiná zvířata mají špatné návyky a dělají něco, co po nich nechceme.

Ve skutečnosti ale dělají v interakci s námi jen to, o co je doopravdy žádáme.

Ať vědomě a nebo nevědomě.

Když Vám takový sedmsetkilový kůň neustále leze do osobního prostoru, je to ohrožující.

Je to naprosto evidentní.

Jenže on nemůže jinak.

Hlasem mu sice říkám "jdi dál, nech mi můj osobní prostor volný" ale tělem i emocemi mu říkám "Buď u mě co nejblíž, sama/sám to nezvládnu, potřebuji tě hned vedle sebe." to je jedna z možností. Je jich samozřejmě mnoho a každý sám po nějakém čase přemýšlení nad tím proč to tak je, na to můžeme přijít. (to ještě není odpověď na to, jak to vyřešit, ale začátek cesty)

Stejně tak je to se psem. Když mám psa až příliš závislého na mně, pak je evidentní, že problém se závislosti nemá pes, ale já.

Navenek říkám "Jsem samostatná a dospělá. Nepotřebuji mít někoho neustále u sebe." Ve skutečnosti ale říkám. "Bojím se být sama. Taky se bojím být sama sebou. Potřebuji někoho, kdo by stále toužil po mé přítomnosti, někoho, kdo mě bude stále doprovázet, někoho za koho se schovám..."

A pes poslouchá a plní naše přání.

Každý den nám zvíře dává prostor, abychom si to uvědomili.

Společně s jeho osobností odráží také naše pocity a chování.

Po boku zvířete můžeme uzdravovat své bolesti a odbourávat své strachy.