Our Team.
Matu Sulei je takové mé druhé jméno. Jméno, které jsem si vybrala sama. Také je to název chovatelské stanice. Matu Sulei je klid, radost, souznění, láska, přítomnost, budoucnost i minulost.
Matu Sulei je harmonie člověka, přírody a božství. Je to propojení smrtelnosti a věčnosti.
Jak vznikl název MATU SULEI?
Potřebovala jsem vymyslet název chovatelské stanice. Dlouho jsem hledala, přemítala, až prostě přišel.
Matu v sumerštine znamená "lůno" tento termín vychází z kořene slova "matka"
Lůno, odkud všechen život pochází a kam se také navrací.
Sulei - také Sulis Minerva - je bohyní léčivých pramenů.
Oba tyto pojmy jsou spojeny s oslavou Živé vody - s letním slunovratem.
Moje první fenka kokřice Ria (Santain Schonez) se narodila na letní slunovrat a vodu moc milovala.
Já jsem se narodila ve znamení ryb a voda je i mým živlem. Voda mě nabíjí energií. Pomáhá mi srovnat si myšlenky, zbavit se toho, co nechci, uvědomit si, co je důležité a podstatné.
Voda mě inspiruje podobně jako život po boku zvířat. Od nich se učím, vnímat každý okamžik života právě TEĎ. Stejně jako děti, tak i psi, kočky koně... žijí TEĎ.
Netrápí se včerejškem a neplánují zítřek. Prožívají každý okamžik naplno.
Pro zvířata, která mám tu čest po dobu jejich života doprovázet, chci ten nejlepší život jaký jen mohou mít - respekt k jejich základním životním potřebám.
Dosažení vyrovnaného zdravého vztahu, vzájemného respektu a přirozeného souznění je v životě se zvířetem pro mě to podstatné.
Věřím, že i zvíře může mít svoji práci rádo, a tak s plným respektem vnímám práci se zvířaty ve sportu, v cirkuse, v pomocných profesích...
Zásadní je způsob komunikace a přístup ke zvířeti, formy tréninku a respekt a empatie.
Psa jsme doma měli asi od mých devíti let. Byl to úžasný boxer s přátelskou povahou a velikým psím srdcem, které bylo otevřené každému, kdo o kousek jeho lásky projevil zájem. Jako desetiletá holka jsem měla pocit, že se mnou náš Art mluví. Ví jak mi je, ví co se děje, co přijde za pár vteřin a vždy mě na vše upozorní.
Stačilo vnímat a věděla jsem i já. Postupem času, jak jsem dospívala, jeho signály jsem dokázala číst méně. Když zemřel, bylo mi devatenáct let a já jsem přestala rozumět signálům zvířat. Mí rodiče svůj domov obohatili o další psí lásku, tentokrát boxeří fenku Laru, ale k té už jsem se neuměla tolik přiblížit.
Trvalo dva roky, než jsem si uvědomila, že bych ráda zase měla svého prostředníka k hlubšímu naslouchání světu i sobě a ve svých dvaadvaceti jsem si přivedla už do své domácnosti a do svého života úžasnou černou kokří slečnu Riu.
Zase jsem se učila lépe vnímat psí signály, nešlo to tak snadno jako v těch deseti letech, ale pomalu postupně jsem zase začínala vnímat, co mi Ria říká.
Naučily jsme se s Riou na sebe napojit tak, že stačil pouhý pohled k tomu, abychom si sdělily, co je třeba. Dokonce jsme se naučily vnímat navzájem své pocity zcela mimosmyslově.
Když jsem pomyslela "kde asi je Ria", ona vstala a přišla. Když Ria byla venku na zahradě a už chtěla domů, vždy jsem to vycítila ještě dříve než štěkla, nebo škrábla na dveře.
Díky hlubokému propojení, které mezi mnou a Riou během našeho společného života vzniklo, jsem byla blíž všemu i sama sobě.
Ria odešla za duhový most po třinácti letech strávených každý den spolu. Bez ní jsem byla snad jen v porodnici a i odtam jsem spěchala k ní domů. Když přišel ten čas a Ria odcházela, já jsem věděla, co udělat a jak je to správně. Byly jsme spolu sami, tak jako když byla malé štěně, když rodila svá štěňátka, i když umírala.
Mé děti, které ona spolu se mnou vychovávala a učila psím způsobům, milovala, ale na významné okamžiky chtěla být se mnou sama.
Naučila mě hodně o zvířecí duši, o světě i o mě samotné.
Dnes mám ve svém životě další velké zvířecí průvodce do tajů světa a do hlubin zvířecí i lidské duše a jsem vděčná za každou společnou chvíli.
Pokud chceme slyšet to podstatné, je třeba se ztišit a vnímat to méně hlasité kolem sebe.